ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.810.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 810/2020-1259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 67 To 335/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 T 15/2018 , byl obviněný A. B. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (bod I.) a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (bod II.). Za to byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře padesáti denních sazeb, s denní sazbou 200 Kč, tedy celkem 10.000 Kč. Podle §68 odst. 5 trestního zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách po 1.000 Kč měsíčně. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. A., Y. O. a M. V. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněným uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradili škodu způsobenou trestným činem. Současně bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 67 To 335/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 10. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl nesprávné právní posouzení spočívající v tom, že již v přípravném řízení nebyla dostatečně zkoumána subjektivní stránka trestného činu a této otázce se nevěnovaly ani nalézací a odvolací soud. Ve vztahu ke spolupachatelství obviněný poukázal na výpovědi jednotlivých poškozených, podle kterých stál obviněný opodál a nikomu nehrozil násilím ani nikoho nutil pod pohrůžkou násilí něco konat nebo strpět. Obviněný dále namítl, že právní kvalifikace skutku neodpovídá jednání údajných poškozených, kteří podle svých vlastních svědeckých výpovědí před policií a soudem potvrdili, že peníze předali M. V. jako náhradu škody na bytě dobrovolně. Závěr, podle kterého měl obviněný v úmyslu zmocnit se 3.000 Kč na poškozených, nedává jakýkoliv logický smysl. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že důvodem, proč obvinění do bytu vtrhli, bylo sjednání pořádku. Soudy rovněž odmítly doplnit dokazování podle návrhů obviněného. Obviněný zdůraznil, že poškození jednali dobrovolně a peníze dali obviněným jako náhradu škody, kterou způsobili na bytě pod vlivem alkoholu a drog. Nemohlo se proto jednat o trestný čin loupeže nebo vydírání. Soudy se nevypořádaly ani s vzájemně si odporujícími tvrzeními poškozených ohledně existence nože u jednoho z obviněných, kdy dokazování naznačuje, že si poškození celou věc s nožem vymysleli. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 698/19 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 286/2015 obviněný namítl, že nebylo postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Obviněný připouští, že facky, které rozdali poškozeným (v rámci vzájemné potyčky) nemusely být nejvhodnějším a právně obhajitelným způsobem zajištění pořádku v bytě a nemuselo se jednat o nejvhodnější způsob, jak zabránit vzniku větší škody na bytě nebo budově, ale v žádném případě jejich exces v podobě facek nepředstavoval jednání, které z pohledu §12 odst. 2 trestního zákoníku by mohlo naplnit skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 67 To 335/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 T 15/2018, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněný v dovolání vznesl převážně námitky, které uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají, protože se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů. Opětovně jimi vyjádřil nesouhlas se zjištěními soudů a prosazuje svoji verzi skutkového děje. V dovolání uplatnil pouze jednu hmotněprávní námitku, že skutky byly posouzeny jako trestné činy v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, tedy že odsuzujícím výrokem o vině došlo k porušení §12 odst. 2 trestního zákoníku. V daném případě nelze podle státní zástupkyně zásadu subsidiarity trestní represe uplatnit, protože jde o případ společensky vysoce škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti pouze podle jiného právního předpisu. Trestné jednání obviněných porušilo právo na ochranu soukromí především poškozené P. E., která předmětný byt pronajala. Obvinění do tohoto bytu v daný moment povolen přístup za použití náhradních klíčů ani v situaci, kdy poškození hlučeli a porušovali tak podmínky sjednaného nájmu, rozhodně neměli a ze strany všech obviněných šlo o svévoli. V uvedené souvislosti totiž nebylo nezbytné zabránit v škodě, neboť nehrozilo žádné nebezpečí z prodlení (§2219 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku). Ani požadavek obviněných na vydání určité částky za to, že se v bytě chovali hlučně, případně byt znečistili, nebyl v uvedené době a uvedeným způsobem nijak oprávněný. Pronajímatel by měl do předmětné pronajaté nemovitosti povolen vstup pouze na základě předchozího oznámení, k čemuž však v posuzované trestní věci rozhodně nedošlo. V posuzované trestní věci bylo vyhodnoceno, že pokud poškození vydali obviněným své finanční prostředky, učinili tak ze strachu z fyzického násilí, které by mohlo následovat, pokud by se vůli pachatelů nepodrobili, což vyplynulo již z jejich předchozího jednání, neboť v bytě se ještě před tím, než požadovali po poškozených finanční prostředky jako určitou satisfakci za hluk, případně poškození bytu, chovali vůči nim násilně. Ve vztahu k trestnému činu vydírání byli poškození nuceni k celé sérii různých jednání, především aby zaplatili ve lhůtě čtrnácti dnů následujících po opuštění bytu každý určitou finanční částku a v případě, pokud tak neučiní, hrozili obvinění, že bude vůči poškozeným, případně jejich rodinám, použito násilí, přičemž jsou schopni si je najít v zásadě kdekoli. Poškozený P. B. byl nucen vypít rum s kolou. Všichni poškození byli nuceni k tomu, aby poklekli a v této ponižující poloze se omluvili sestře obviněného M. V. za to, že v bytě hlučeli. Dále byli všichni nuceni odevzdat obviněným svoje mobilní telefony, občanské průkazy, uklidit byt, opustit jej ještě před tím, než skončil nájemní vztah, a to ve skupinkách a zadním vchodem. Žádné z těchto jednání nebylo jednáním dobrovolným, ale šlo o jednání vynucené pohrůžkou násilí. Právě četnost jednání, ke kterým byli poškození donuceni, společenskou škodlivost jednání obviněných velmi intenzivně zvyšuje. Spáchaný skutek tedy vymezoval širší okruh závažných okolností, které ho v souhrnu charakterizují nejen jako čin jednoznačně kriminální povahy, ale zároveň jako čin vyššího stupně společenské škodlivosti. Společenskou škodlivost jednání obviněných rovněž zvýšilo to, že jednali ve vzájemné, byť konkludentní, shodě, což umocňovalo obavy poškozených z jejich postupu. Soudům nelze vytýkat, že by se nezabývaly subjektivní stránkou trestných činů, které byly obviněným kladeny za vinu, ale je třeba souhlasit s jejich názorem, že úmysl obviněných jednoznačně vyplývá ze samotného jejich jednání, přičemž motiv tohoto jednání, tedy zjednání pořádku, není pro danou trestní věc jakkoliv liberalizující. Soudům nelze vytýkat ani neúplnost dokazování, podle státní zástupkyně postupovaly soudy v souladu s §2 odst. 5, 6 trestního řádu.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
7. Obviněný A. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného a vysvětlil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto nemohla nenaplnit ta část dovolací argumentace obviněného, jež byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Obviněný nesouhlasil v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly soudy na základě výslechu poškozených. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Navíc se jednalo o námitky, které obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a se kterými se zevrubně vypořádal ve svém rozhodnutí odvolací soud.
14. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tom, že právní kvalifikace skutků podle §173 trestního zákoníku, resp. §175 trestního zákoníku, neodpovídá zjištěnému jednání, jelikož obvinění vstoupili do bytu s cílem sjednat tam pořádek a poškození předali M. V. finanční hotovost dobrovolně jako náhradu škody na bytě. V této souvislosti poukázala příhodně státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání na právní úpravu v občanském zákoníku, podle které nebyli obvinění oprávněni do bytu za dané situace vůbec vstoupit a jednalo se z jejich strany o svévoli. I kdyby obvinění popsaným způsobem pouze sjednávali pořádek v bytě, jak uvádí obviněný, a řešili náhradu vzniklé škody, nemůže to mít vliv na právní kvalifikaci jejich jednání. Nelze totiž připustit, aby ani případný oprávněný nárok byl vymáhán od poškozených buď násilím, nebo pohrůžkou bezprostředního násilí či jinými výhrůžkami. K tomu lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 33/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Stejně tak nelze hovořit o dobrovolnosti jednání poškozených, když podle závěrů soudů všichni obvinění pod vedením V. (který byl dominujícím agresorem, což odpovídá i tomu, že byl ze všech obžalovaných nejstarší a rovněž býval vrcholový boxer) zcela nečekaně vtrhli do předmětného bytu, kde ihned fackováním, křikem a výhrůžkami i za pomoci nože překonali očekávaný odpor ze strany oslavujících poškozených a zcela ovládli prostor a situaci. Pokud za této situace poškození vydali obviněným své finanční prostředky, učinili tak ze strachu z fyzického násilí, které by mohlo následovat, pokud by se vůli pachatelů nepodrobili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 765/2017). Právní kvalifikace skutků se proto jeví jako přiléhavá.
15. Pokud obviněný dále namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, pak se sice jedná o námitku obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, v tomto konkrétním případě však nemohla být úspěšná. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
16. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (bod I.) a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (bod II.). Samotný způsob provedení činu za použití nože i úmyslná forma zavinění zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. I méně intenzivní způsob provedení zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku je přitom natolik společensky škodlivým činem, že je třeba na tento čin použít prostředky trestního práva (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 325/2018). Rozhodně nelze přehlédnout, že se jednalo o čin více pachatelů jednajících ve vzájemné shodě, čin zahrnoval více donucujících jednání ve vztahu k poškozeným, kteří tak byli donuceni k celé sérii různých jednání. Mimotrestní způsob řešení by proto neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotným poškozeným, tak zejména společnosti jako celku.
17. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu