ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1346.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1346/2020-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně Black s. r. o. , identifikační číslo osoby 25008307, se sídlem v Praze 8, Pod plynojemem 2244/13a, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby 00025429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 254/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 30 Co 403/2019-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 30 Co 403/2019-162, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2019, č. j. 18 C 254/2016-145, jímž byla odmítnuta žaloba ze dne 24. 10. 2016 doplněná podáním ze dne 26. 3. 2017 a 22. 11. 2018 (výrok I. usnesení soud prvního stupně) a žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal po žalované náhrady škody ve výši 33 929 536 Kč spočívající v nákladech na opravy a údržbu nemovitosti, konkrétně bývalého obchodního domu PRIOR v Ústí nad Labem, ve výši 32 616 063 Kč, v pojištění nemovitosti ve výši 949 993 Kč a dani z nemovitosti 363 480 Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 2 054 735 Kč je vymáhána na správci konkursní podstaty v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 216/2012. Žalovaná částka 33 586 673 Kč představuje souhrn investovaných prostředků žalobcem v období od 9. 2. 1998 do 31. 12. 2009. Dále žalobce uplatňuje náklady spojené se správou a údržbou nemovitosti za roky 2010-2012 ve výši 1 351 812 Kč a pojištění nemovitosti 130 431 Kč. Žalobce přitom uvedl, že nemovitost nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 17. 1. 1998 za cenu 39 000 000 Kč od společnosti PRIOR – Severočeské obchodní domy v likvidaci. Katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva žalobce ke dni 9. 2. 1998. Proti společnosti PRIOR – Severočeské obchodní domy v likvidaci (dále též jako „úpadce“) je od 10. 10. 1997 vedeno konkursní řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 73/97. Správce konkursní podstaty následně zapsal předmětné nemovitosti do konkursní podstaty a vyzval žalobce, aby podal žalobu na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení vedeném pod sp. zn. 43 Cm 42/2005 konstatoval, že kupní smlouva ze dne 17. 1. 1998 byla uzavřena v rozporu s usnesením konkursního soudu ze dne 11. 11. 1997, č. j. 18 K 73/97-134, neboť kupní cena nebyla žalobcem zaplacena ke dni podpisu kupní smlouvy a neobsahovala ujednání o závazku kupujícího zaplatit daň z převodu nemovitosti, což byla podmínka podle usnesení konkursního soudu. Nadto nebyl zajištěn souhlas správce konkursní podstaty s prodejem nemovitosti mimo dražbu. Úpadce tedy nepřestal být vlastníkem nemovitosti. Rozsudek krajského soudu byl žalobci doručen 2. 12. 2011, žalobce proti němu podal odvolání a rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, č. j. 10 Cmo 17/2012-799. K dovolání žalobce byl rozsudek vrchního soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu, č. j. 29 Cdo 3496/2012-821. Nejvyšší soud dovodil, že se strany kupní smlouvy neodchýlily při prodeji od podmínek stanovených usnesením konkursního soudu, neboť toto usnesení bylo v předmětném bodě neurčité a nelze jej vykládat k tíži kupujícího. Následně byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 10 Cmo 17/2012. Od vydání prvního rozsudku Vrchního soudu v Praze do jeho zrušení Nejvyšším soudem však předmět koupě opustil konkursní podstatu dražbou. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 6. 8. 2015 a žalovaná se k němu ke dni podání žaloby nevyjádřila.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně po poučení soudu prvního stupně, kterého se jí dostalo u jednání dne 24. 10. 2018, doplnila žalobu podáním ze dne 23. 11. 2018, v němž uvedla, že celková škoda 33 558 375 Kč jí vznikla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005 a v řízení odvolacím pod sp. zn. 10 Cmo 17/2012. Jednalo se o řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala proti správci konkursní podstaty úpadce vyloučení nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty. Současně ovšem též uvedla, že byla rovněž poškozena v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem, který je představován vydáním usnesení ze dne 11. 11. 1997, č. j. 18 K 73/97-134, kterým byl udělen souhlas s prodejem OD Prior mimo dražbu, a na základě tohoto usnesení konkursní správkyně uzavřela se žalobkyní kupní smlouvu, jíž žalobkyni prodala předmětné nemovitosti za 39 000 000 Kč. Uvedené usnesení bylo dle žalobkyně vydáno v neurčité podobě. Žalobkyně též shrnula, že požaduje toliko náhradu škody, nikoliv náhradu nemajetkové újmy. Tuto náhradu škody pak požaduje z důvodu nezákonných rozhodnutí vydaných v řízení vedených Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005 a z důvodu nesprávného úředního postupu téhož soudu vedoucího k vydání usnesení č. j. 18 K 73/97-134. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 18. 7. 2019, č. j. 18 C 254/2016-134, vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby. Žalobkyně měla uvést, z jakého nesprávného postupu, případně rozhodnutí, se domáhá náhrady škody, který orgán státu se jej měl dopustit a v jakém řízení. Pokud má žalobkyně za to, že se nesprávného úředního postupu, případně rozhodnutí, dopustilo více orgánů státu, tyto označí včetně spisové značky řízení, a zvlášť uvede, jaké škody se domáhá z jednotlivých úředních postupů (nezákonných rozhodnutí), jednotlivé nároky vyčíslí ve vztahu k jednotlivým odpovědnostním titulům, a v jaké příčinné souvislosti jsou jednotlivé škody s jednotlivými nesprávnými úředními postupy. Žalobkyně měla dále uvést, z jakých jednotlivých položek se skládá žalovaná částka 33 558 375 Kč a co tyto položky představují. Žalobkyně byla současně poučena, že v případě nedoplnění žaloby a nemožnosti pokračování v řízení pro tento nedostatek, soud žalobu odmítne podle §43 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně na tuto výzvu nereagovala, ač ve své e-mailové zprávě ze dne 2. 9. 2019 avizovala opak. Soud prvního stupně proto vydal usnesení o odmítnutí žaloby.
Odvolací soud pak učinil konstatování, podle nějž je v posuzované věci ze žalobních tvrzení patrné, že žalobkyně uplatnila dva nároky se samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhá odškodnění majetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku soudních rozhodnutí, jež byla později pro nezákonnost zrušena. Jednalo se o řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005, v němž se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Druhým se pak žalobkyně domáhá odškodnění majetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedoucího k vydání usnesení č. j. 18 K 73/97-134, kterým byl udělen souhlas s prodejem OD Prior mimo dražbu, když toto usnesení mělo být podle tvrzení žalobkyně vydáno v neurčité podobě. Této žalobní konstrukci však neodpovídá jediný požadavek na zaplacení částky 33 558 375 Kč s příslušenstvím, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka k oběma nárokům vztahuje. Jedná se evidentně o dva odlišné nároky vycházející ze dvou samostatných řízení. To činí žalobu neurčitou. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje, neboť míní-li žalobkyně uplatnit jednou žalobou současně více nároků na náhradu majetkové újmy, musí jednoznačně uvést, jakého odškodnění (v jaké výši) se na základě každého ze samostatně uplatnitelných nároků (titulů) domáhá. K uvedenému odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016. Bylo na žalobkyni, aby v případě více nároků se samostatným skutkovým základem jednoznačně specifikovala, jaký nárok (v jaké výši) z toho kterého titulu požaduje. Byla k tomu vedena i návodnou výzvou nalézacího soudu, která ovšem zůstala oslyšena. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu odmítl podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť pro uvedený nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat.
Usnesení odvolacího soudu žalobkyně, zastoupená advokátem, napadla včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně přípustnost dovolání shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jsou v dovolání označeny otázky dvě, a to: „zda žalobce v situaci, kdy na základě nesprávného postupu soudu rozhodl soud následně nezákonně, musí rozlišit, jaká škoda mu byla způsobena tím kterým jednotlivým pochybením a zda je vadou žaloby, pokud žalobce podrobně popíše, z jakých skutečností vyvozuje svůj nárok, aniž by je právně kvalifikoval“ a „zda lze jednou částkou kvantifikovat škodu (majetkovou újmu) způsobenou řadou na sebe navazujících a vzájemně se podmiňujících pochybení téhož orgánu veřejné moci (kdy tato vedla ke vzniku jediného negativního důsledku – škody na straně dovolatele).“ Žalobkyně pokládá přístup odvolacího soudu k uvedeným otázkám za nesprávný a vedoucí k absurdním závěrům. Zmiňuje pak závěry komentářové literatury a cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a sp. zn. 3 Cdon 245/96 (pozn. žalobkyně zřejmě mínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96). Žalobkyně dále uvádí, že i odvolacím soudem zmiňované závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016, svědčí spíše ve prospěch žalobkyně, neboť ta uvedla všechny skutečnosti, z nichž svůj nárok na náhradu škody dovozuje. Odvolací soud věc rovněž posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015, a na věc nepřípadně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009.
Na vyřešení výše uvedených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak je patrné z usnesení jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, soudy porozuměly doplnění žaloby tím způsobem, že žalobkyně rozhodující skutečnosti obsažené v žalobě pozměnila, neboť požaduje náhradu škody plynoucí jak z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005, tak i způsobenou nesprávným úředním postupem (resp. nezákonným rozhodnutím) v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení vedoucímu k vydání usnesení č. j. 18 K 73/97-134. Žalobkyně, jak je srozumitelné až z dovolání, ovšem míní, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 18 K 73/97-134 bylo „článkem řetězce“ vedoucího k vydání nezákonných rozhodnutí v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005, jež vyvolala vznik škody. Tvrzení ohledně závadného postupu (resp. rozhodnutí) ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 73/97 uvádí za účelem širšího osvětlení událostí vedoucích ke vzniku škody. Z uvedeného se též odvíjí dovolací argumentace.
Ačkoliv žalobkyně nepochybně může disponovat předmětem řízení, a byla to tedy právě ona, kdo určoval, co předmětem řízení je, bylo rovněž její povinností předmět řízení zřejmě a bezrozporně vyjádřit. V tomto ohledu zjevně selhala, a absence její reakce na usnesení soudu obsahující výzvu k odstranění vad žaloby vedla soudy k odmítnutí žaloby. Nezbývá než dodat, že osvětlení žalobních tvrzení (zejména rozlišení rozhodujících skutečností od okolností dokreslujících vznik škody), které žalobkyně učinila v rámci dovolání, měla provést v reakci na výzvu soudu k odstranění vad žaloby. Z ní žalobkyni muselo být patrné, že po doplnění žaloby, které učinila, soudu není dostatečně srozumitelné, o jakém předmětu má být řízení vedeno, že se jedná o nedostatek neumožňující pokračovat v řízení, a jaké důsledky z tohoto stavu plynou.
V této věci se nejedná ani o situaci, kdy by žalobkyně nevyhověla požadavku na doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného, a soudy se tedy neodchýlily ani od judikatury, která byla v dovolání v uvedených souvislostech zmíněna.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu