ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1374.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1374/2020-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně J. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 19 C 62/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2020, č. j. 18 Co 81/2020-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 10. 2. 2020, č. j. 19 C 62/2018-146, podle §3 odst. 2 a §9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění nyní účinném, zastavil řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 18 Co 209/2019-129 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měly vzniknout tvrzeně nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního sudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 71/2011.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání totiž neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jí současně uplatněné dovolací důvody konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v poměrech projednávané věci pro ni za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Z dovolání nadto není ani patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měla žalobkyně za dosud nevyřešenou dovolacím soudem ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobkyní neoznačené) judikatury má nově odchýlit, resp. s jakým konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Dovolání, které ve skutečnosti žádnou právní otázku nepředkládá, je pokračováním pouhé polemiky žalobkyně se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho rozhodování, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Žalobkyně v závěru svého dovolání pouze odcitovala znění ustanovení §237 o. s. ř., když uvedla, že dovolání je přípustné proto, že „došlo k porušení zákona a jednak proto, protože jsou naplněny podmínky toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo kde dovolacím soudem bylo rozhodováno rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil v obdobně koncipovaném stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně, které neobsahuje základní zákonem vyžadované náležitosti, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu