ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1411.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1411/2019-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 182/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2018, č. j. 70 Co 37/2018-272, takto:
I. Návrh na přerušení dovolacího řízení se zamítá.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 11. 12. 2017, č. j. 28 C 182/2016-264, zastavil podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v nyní účinném znění, dovolací řízení (výrok I rozhodnutí), protože žalobce nezaplatil soudní poplatek z dovolání a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozhodnutí).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení, v němž se žalobce podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 98 K 70/96.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze označil ustanovení §237 a §238 o. s. ř., aniž by jím zvolený dovolací důvod (spočívající v nesprávném právním posouzení věci a porušení jeho základních práv) konkretizoval, tedy uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz .
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Žalobce v dovolání sice cituje nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15) a odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.2016, sp zn. 30 Cdo 3044/2016, to však samo o sobě, jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro předestřené dovolací námitky, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine). Nejedná se přitom o případ, kdy by dovolatel ve svém dovolání sice neodkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, a z dovolání by tedy bylo alespoň zprostředkovaně zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).
V dovolání je rovněž nepřesně vymezen rozsah, v jakém se usnesení odvolacího soudu napadá, když žalobce v čl. I odstavec 2 dovolání uvádí, že je napadá „v rozsahu zamítavé části týkající se meritu věci“, ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ani rozhodnutím zamítavým, tím méně rozhodnutím o věci samé.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Není-li dovolání pro své vady projednatelené, je pojmově vyloučeno zvažovat žalobcem navrhované přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu (ve smyslu ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř).
Možno na okraj doplnit, že Ústavní soud se zabýval žalobcem zpochybňovaným souladem novelizace zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a účinné od 30. 9. 2017 opakovaně, přičemž zavedení poplatkové povinnosti za dovolací řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem shledal (na rozdíl od poplatkové povinnosti za odvolací řízení) ústavně konformním (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 675/19 a další).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu