ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1551.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1551/2019-600
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Orgapol, akciová společnost, IČO: 00550485 , se sídlem v Podolí 78, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 29/8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 64 828 613 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 209/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co 124/2018-567, takto:
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku o věci samé rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co 124/2018-567, se odmítá ohledně částky 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky 43 935 320,35 Kč s příslušenstvím) se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co 124/2018-567, v potvrzujícím výroku o věci samé a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 21 C 209/2006-537, v zamítavém výroku I o věci samé a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se svou žalobou původně domáhala zaplacení částky ve výši 73 332 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s devíti nezákonnými rozhodnutími orgánů Finanční správy České republiky (Finančního úřadu Brno I) vydanými na základě kontroly daně z příjmu právnických osob a kontroly daně z přidané hodnoty provedené v období od 16. 4. 1998 do 7. 10. 1999 (dále jen „nezákonná rozhodnutí“). Nezákonná rozhodnutí byla řádnými či mimořádnými opravnými prostředky v průběhu následujících let pro nezákonnost zrušena nebo změněna. Z důvodu nezákonných rozhodnutí však žalobkyně odvedla v krátkém časovém úseku na účet správce daně částku ve výši 14 363 043 Kč s příslušenstvím. Podle žalobkyně se z důvodu nezákonných rozhodnutí, na jejichž základě byla v krátkém časovém sledu nucena odvést výše uvedenou částku, zhoršily její hospodářské výsledky, neboť nebyla schopna dostát svým obchodním závazkům. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 8 503 387 Kč s příslušenstvím zpět, když zohlednila výši škody určenou ustanoveným soudním znalcem, a nadále se domáhá zaplacení částky 64 828 613 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým v pořadí prvým rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 21 C 209/2006-351, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 64 828 613 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým v pořadí prvým rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 28 Co 350/2013-393, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. K dovolání žalované Nejvyšší soud zrušil svým rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, rozsudky obou soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, podle něhož tvrzená škoda žalobkyni nevznikla na základě komplexu uváděných devíti nezákonných rozhodnutí, nýbrž mohla vzniknout toliko z každého nezákonného rozhodnutí zvlášť a v této souvislosti je třeba také jednotlivě (ve vztahu ke každému z nezákonných rozhodnutí) posoudit vznesenou námitku promlčení. Nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, je nutno považovat za samostatné nároky na náhradu škody, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Pokud žalobkyně odvozuje škodu od jednotlivých nezákonných rozhodnutí finančního úřadu, je nezbytné tato rozhodnutí vnímat jako oddělitelné škodné události. Každé z nezákonných rozhodnutí je tak příčinou jen konkrétní části škody, jež se samostatně promlčuje; pokud se následujícími nezákonnými rozhodnutími škoda zvyšovala, pak promlčecí lhůta běží od okamžiku doručení rušícího či měnícího rozhodnutí, ovšem pouze pro ten nárok na náhradu škody, o níž se celková škoda žalobkyně zvětšila. O vzniku škody se žalobkyně dozvídala postupně s doručením (oznámením) každého z přímo vykonatelných nezákonných rozhodnutí. Okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniklé škodě, přitom předchází okamžiku doručení rozhodnutí měnícího či rušícího konkrétní nezákonné rozhodnutí. Promlčecí lhůta podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, běží od okamžiku doručení každého jednotlivého rozhodnutí rušícího či měnícího konkrétní nezákonné rozhodnutí, a to ve vztahu k jím konkrétně způsobené škodě.
6. Obvodní soud pro Prahu 1 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 21 C 209/2006-537, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III).
7. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co 124/2018-567, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé ohledně částky 61 048 759,15 Kč s příslušenstvím, zrušil však rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 3 779 853,85 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o nákladech řízení a vrátil soudu prvního stupně věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
8. Soud prvního stupně vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Prvním nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I. ze dne 26. 11. 1998, č. j. 139880/98/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za rok 1995 ve výši 3 097 550 Kč (dále jen „první rozhodnutí“). Druhým nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 26. 11. 1998, č. j. 139954/98/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za rok 1996 ve výši 5 255 250 Kč (dále jen „druhé rozhodnutí“). Třetím nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 26. 11. 1998, č. j. 139989/98/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za rok 1997 ve výši 3 307 200 Kč (dále jen „třetí rozhodnutí“). Čtvrtým nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 22. 11. 1999, č. j. 156631/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za červen 1995 ve výši 220 000 Kč (dále jen „čtvrté rozhodnutí“). Pátým nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 22. 11. 1999, č. j. 156706/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za září 1995 ve výši 220 000 Kč (dále jen „páté rozhodnutí“). Šestým nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 22. 11. 1999, č. j. 156767/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za prosinec 1995 ve výši 397 442 Kč (dále jen „šesté rozhodnutí“). Sedmým nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 14. 1. 1999, č. j. 4386/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně snížena výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za březen 1997 na 103 847 Kč (dále jen „sedmé rozhodnutí“). Osmým nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 14. 1. 1999, č. j. 4412/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně snížena výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za červen 1997 na 296 649 Kč (dále jen „osmé rozhodnutí“). Devátým nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 23. 11. 1999, č. j. 157104/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za prosinec 1997 ve výši 484 352 Kč (dále jen „deváté rozhodnutí“).
9. Soud prvního stupně dále vyšel z toho, že žalobkyně spojuje vznik škody s jednotlivými nezákonnými rozhodnutími, a to v příčinné souvislosti s prvním rozhodnutím ve výši 13 981 011,56 Kč, s druhým rozhodnutím ve výši 23 719 943,50 Kč, s třetím rozhodnutím ve výši 14 927 281,70 Kč, se čtvrtým rozhodnutím ve výši 992 985,60 Kč, s pátým rozhodnutím rovněž ve výši 992 985,60 Kč, s šestým rozhodnutím ve výši 1 793 882,65 Kč, se sedmým rozhodnutím ve výši 3 287 378,12 Kč, s osmým rozhodnutím ve výši 2 946 987,17 Kč a s devátým rozhodnutím ve výši 2 186 157,10 Kč.
10. Soud prvního stupně dále učinil následující skutková zjištění ohledně průběhu jednotlivých správních řízení, popřípadě soudních řízení správních po vydání jednotlivých rozhodnutí.
11. První rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 1998. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 2. 10. 2000, č. j. 8419/2000/FŘ/120, jímž byla výše dodatečně vyměřené daně z příjmu právnických osob změněna a jež bylo žalobkyni doručeno dne 5. 10. 2000. Žalobkyně jej napadla žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí Finančního úřadu v Brně zrušil rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č. j. 30 Ca 507/2000-115; rozsudek byl žalobkyni doručen dne 30. 6. 2004 a nabyl právní moci dne 1. 7. 2004.
12. Druhé rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 1998. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 10. 8. 2000, č. j. FŘ-2418/1999-120, jímž byla výše dodatečně vyměřené daně z příjmu právnických osob změněna a jež bylo žalobkyni doručeno dne 14. 8. 2000, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 24. 10. 2000, č. j. 8584/2000/FŘ/120, jež bylo žalobkyni doručeno dne 26. 10. 2000. Žalobkyně rozhodnutí napadla žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zrušil rozsudkem ze dne 24. 5. 2004, č. j. 30 Ca 483/2000-68, rozsudek byl žalobkyni doručen dne 15. 6. 2004 a téhož dne nabyl právní moci.
13. Třetí rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 1998. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 14. 8. 2000, č. j. FŘ-2419/1999-120, jímž byla výše dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty změněna a jež bylo žalobkyni doručeno dne 18. 8. 2000. Žalobkyně rozhodnutí napadla žalobou u Krajského soudu v Brně, který usnesením ze dne 4. 2. 2004, č. j. 30 Ca 491/2000-62, žalobu odmítl pro opožděnost. Kasační stížnost žalobkyně byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 7 Afs 56/2004, a ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 314/08.
14. Čtvrté rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 1999. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. 10. 2000, č. j. 1761/2000/FŘ/130. Žalobkyně rozhodnutí napadla žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zrušil rozsudkem ze dne 16. 7. 2003, č. j. 30 Ca 553/2000-46; rozsudek byl žalobkyni doručen dne 18. 8. 2003 a nabyl právní moci dne 21. 8. 2003. Následně Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 19. 10. 2003, č. j. 5427/03/FŘ/130, čtvrté rozhodnutí bez odůvodnění zrušilo; rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 21. 10. 2003.
15. Páté rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 1999. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. 10. 2000, č. j. 1762/2000/FŘ/130. Žalobkyně rozhodnutí napadla žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zrušil rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, č. j. 30 Ca 554/2000-43; rozsudek byl žalobkyni doručen dne 20. 8. 2003 a nabyl právní moci dne 21. 8. 2003. Následně Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5428/03/FŘ/130, páté rozhodnutí bez odůvodnění zrušilo; rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 3. 11. 2003.
16. Šesté rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 1999. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 10. 2000, č. j. 1764/2000/FŘ/130. Žalobkyně rozhodnutí napadla žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zrušil rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, č. j. 30 Ca 555/2000-74; rozsudek byl žalobkyni doručen dne 2. 9. 2003 a nabyl právní moci dne 3. 9. 2003. Následně Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5584/03/FŘ/130, šesté rozhodnutí bez odůvodnění zrušilo; rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 3. 11. 2003.
17. Sedmé rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 28. 1. 1999. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 27. 9. 2000, č. j. 6612/1999/FŘ/130, jímž byla výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty změněna a jež bylo žalobkyni doručeno dne 3. 10. 2000. Žalobkyně jej napadla žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 10. 4. 2003, č. j. 30 Ca 530/2000-63, odmítl s odůvodněním, že napadené rozhodnutí není posledním rozhodnutím ve věci. V mezidobí byla Finančním ředitelstvím v Brně rozhodnutím ze dne 8. 1. 2002, č. j. 23/2002/FŘ/130, změněna výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, která byla stanovena v rozhodnutí Finanční ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2000, č. j. 6612/1999/FŘ/130.
18. Osmé rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 28. 1. 1999. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 27. 9. 2000, č. j. 6611/1999/FŘ/130, jímž byla výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty změněna a jež bylo žalobkyni doručeno dne 3. 10. 2000. Žalobkyně jej napadla žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 9. 4. 2003, č. j. 30 Ca 529/2000-55, odmítl s odůvodněním, že napadené rozhodnutí není posledním rozhodnutím ve věci. V mezidobí byla Finančním ředitelstvím v Brně rozhodnutím ze dne 8. 1. 2002, č. j. 22/2002/FŘ/130, změněna výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, která byla stanovena v rozhodnutí Finanční ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2000, č. j. 6611/1999/FŘ/130.
19. Deváté rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 1999. Žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 17. 10. 2000, č. j. 1770/2000/FŘ/130. Žalobkyně podala žádost o jeho přezkoumání, na základě níž Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 20. 12. 2001, č. j. 392/94625/2001, přezkum povolilo. Následně Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 8. 1. 2002, č. j. 24/2002/FŘ/130, deváté rozhodnutí zrušilo; toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 9. 1. 2002.
20. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Podle závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, posuzoval důvodnost námitky promlčení vznesené žalovanou ve vztahu ke každému rozhodnutí zvlášť. Za rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty měl podle §32 odst. 1 OdpŠk data, kdy byla žalobkyni doručena výše uvedená měnící, popřípadě rušící rozhodnutí odvolacího orgánu: u prvního rozhodnutí se jedná o den 5. 10. 2000, u druhého rozhodnutí o den 26. 10. 2000, u třetího rozhodnutí o den 18. 8. 2000, u čtvrtého rozhodnutí o den 21. 10. 2003, u pátého a šestého rozhodnutí o den 3. 11. 2003, u sedmého a osmého rozhodnutí o den 3. 10. 2000 a u devátého rozhodnutí o den 9. 1. 2002. S ohledem na tříletou promlčecí lhůtu a den podání žaloby (19. 6. 2006) pak soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně je promlčený ve vztahu k prvnímu, druhému, třetímu, sedmému, osmému a devátému rozhodnutí, když rozpor námitky promlčení s dobrými mravy neshledal. U čtvrtého, pátého a šestého rozhodnutí soud prvního stupně námitku promlčení důvodnou neshledal, žalobu však přesto zamítl, neboť dovodil, že rozhodnutí byla zrušena bez odůvodnění a na rozhodnutí tak nelze pohlížet jako na nezákonná ve smyslu §8 odst. 1 věty první OdpŠk.
21. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
22. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobkyně ve vztahu k prvnímu, druhému, třetímu, sedmému, osmému a devátému nezákonnému rozhodnutí, a to i za situace, kdy žalobkyně uplatnila u žalované dne 5. 1. 2005 žádost o předběžné projednání nároku a promlčecí lhůta se tak podle §35 OdpŠk po dobu šesti měsíců stavěla. Proti tomu se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u zbývajících rozhodnutí (čtvrté, páté a šesté) se nejedná o rozhodnutí nezákonná. Rozsudek soudu prvního stupně tedy potvrdil ve výroku o zamítnutí nároku ohledně částky 61 048 759,15 Kč s příslušenstvím, kdežto ve zbývající části (ohledně částky 3 779 853,85 Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně zrušil s tím, aby se soud prvního stupně věcí dále zabýval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
23. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které směřovala proti potvrzujícímu výroku o věci samé, tedy v rozsahu tvrzené škody ve výši 61 048 759,15 Kč s příslušenstvím z titulu prvního, druhého, třetího, sedmého, osmého a devátého rozhodnutí. V dovolání uplatnila následující dovolací důvody, které spočívají v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci.
24. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva, zda jde v jejím případě o oddělitelné dílčí škody, které měly vzniknout „každým jedním rozhodnutím správce daně“, když škodu podle ní způsobil „celý soubor nezákonných rozhodnutí vydaných v krátkém časovém sledu“. Z toho důvodu dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že by námitka promlčení měla být posuzována „individuálně pro jednotlivá rozhodnutí tohoto souboru“, když se o výši škody měla dozvědět „až po skončení škodného období“.
25. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení otázky hmotného práva spočívající v nesprávném stanovení počátku běhu promlčecí lhůty v případě, že nezákonné rozhodnutí bylo nejprve částečně změněno a teprve v dalším průběhu řízení zcela zrušeno. Podle dovolatelky odvolací soud vyšel „z (mylného) předpokladu, že promlčecí lhůta začala běžet doručením prvního rozhodnutí Finančního ředitelství, kterým bylo našemu odvolání vyhověno pouze částečně“. Pro tyto účely dovolatelka rekapituluje další průběh jednotlivých řízení po rozhodnutí správního soudu, kterým „bylo obvykle zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství“, a shrnuje, že soudy nižších stupňů při posuzování otázky počátku běhu promlčecí doby nevzaly v úvahu „doručení posledního zrušovacího rozhodnutí“.
26. Přípustnost svého dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že dovolací soud má uvedené otázky posoudit jinak než ve svém předchozím rozhodnutí vydaném v této věci (v rozsudku ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014). Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
27. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
28. Nejvyšší soud vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
29. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
III. Přípustnost dovolání
30. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
31. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
32. Otázky předložené dovolatelkou v bodu 24 (zda se v jejím případě jedná o jeden nárok na náhradu škody nebo o jednotlivé samostatné nároky, u nichž je potřeba samostatně zkoumat důvodnost vznesené námitky promlčení) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud se při jejich řešení důsledně řídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, jenž vychází z ustálené rozhodovací praxe (kromě opakovaně zmiňovaného rozsudku ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, vydaného v této věci, srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 38/1975, s nímž se ztotožňuje i současná rozhodovací praxe dovolacího soudu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015). Od svého právního názoru (reprodukovaného v bodu 5) nemá dovolací soud důvod se odchylovat a věc posoudit jinak ani na podkladě nyní podaného dovolání.
33. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro otázku předloženou v bodu 25 pro nárok na náhradu škody vztahující se k třetímu a devátému rozhodnutí (tvrzená škoda ve výši 14 927 281,70 Kč a 2 186 157,10 Kč). Ohledně škody, která se má vztahovat k třetímu rozhodnutí, nebylo příslušné rozhodnutí odvolacího orgánu (Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 8. 2000, č. j. FŘ-2419/1999-120) správním soudem zrušeno a na dovolatelkou vymezené právní otázce tedy napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl (nemohl být) založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Ohledně škody, která se má vztahovat k nezákonnému devátému rozhodnutí, pak vyřešení takto formulované otázky nemůže mít za následek zlepšení právního postavení dovolatelky, neboť podle dosažených skutkových zjištění i podle jejího vlastního tvrzení jí bylo konečné zrušovací rozhodnutí odvolacího orgánu (Finanční ředitelství v Brně ze dne 8. 1. 2002, č. j. 24/2002/FŘ/130) doručeno dne 9. 1. 2002; závěr odvolacího soudu o promlčení nároku (§32 odst. 1, §35 OdpŠk) tak nemůže být dotčen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).
34. Dovolání je přípustné pro řešení předložené otázky hmotného práva (viz bod 25), zda má na počátek běhu promlčecí lhůty vliv skutečnost, že nezákonné rozhodnutí bylo nejprve (částečně) změněno a až v průběhu dalšího řízení (jako celek) zrušeno, a to ve vztahu ke škodě v celkové výši 43 935 320,35 Kč, která se vztahuje ke zbývajícím nezákonným rozhodnutím (k prvnímu, druhému, sedmému a osmému rozhodnutí), neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak nejen přípustné, ale i důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
35. Podle §8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2).
36. Podle §48 odst. 12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemá odvolání odkladný účinek, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
37. Podle §32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
38. Výrazem ustálené rozhodovací praxe je, že ustanovení §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk je třeba vykládat v souvislosti s ustanovením §8 OdpŠk, které upravuje podmínku nezákonného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013). Promlčecí lhůta tak začíná běžet nejen ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, ale též tehdy, není-li pravomocné rozhodnutí (popřípadě rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, jak je tomu i v posuzované věci) pro nezákonnost rušeno, nýbrž měněno.
39. Je dále zřejmé, že soud rozhodující o žalobě na náhradu újmy není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného (nezměněného) rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016). V případě rozhodnutí (toliko částečně) měněného tak je dán odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí jen ve vztahu ke změněné části rozhodnutí a jen v tomto rozsahu také může začít běžet promlčecí lhůta ve smyslu §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk. V rozsahu, v němž rozhodnutí není změnou dotčeno, nemůže být naplněna podmínka nezákonného rozhodnutí coby jednoho z nutných prvků odpovědnostního vztahu.
40. Dovolací soud není povolán k přezkumu skutkových otázek, neboť je vázán skutkovým stavem tak, jak byl ustaven v řízení před soudy nižších stupňů. Zjištěný skutkový stav není možné dovoláním účinně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. za použití argumentu a contrario ) a v dovolacím řízení není ani možno přihlížet k nově uplatňovaným skutečnostem a důkazům (§241a odst. 6 o. s. ř.). V probíhajícím dovolacím řízení tedy nelze prokazovat tvrzení dovolatelky o tom, jakým způsobem dále probíhala a s jakým výsledkem skončila jednotlivá daňová řízení, pokud tato skutková zjištění neučinily již soudy nižších stupňů. Na druhou stranu je zřejmé, že právní posouzení (ne)zákonnosti předmětných rozhodnutí (a v návaznosti na to určení počátku běhu promlčecí lhůty ve smyslu §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk) nemůže být úplné, pokud soudy nižších stupňů nezhodnotí, zda byla dovolatelkou označená nezákonná rozhodnutí k jejímu odvolání (či v důsledku podání jiných opravných prostředků) zrušena, či změněna a kdy, respektive na základě jakých rozhodnutí se tak v jednotlivých daňových řízeních stalo.
41. Ohledně prvního a druhého rozhodnutí tak je ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal i odvolací soud, patrné (viz body 11 a 12), že v daňových řízeních byla k odvolání dovolatelky původní rozhodnutí (od nichž dovolatelka vznik škody odvozuje) rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně toliko částečně změněna ohledně výše dodatečně vyměřené daně z příjmu. Jen v tomto rozsahu změny původního rozhodnutí tak je možno uvažovat o nezákonnosti rozhodnutí a o stanovení počátku běhu promlčecí lhůty na základě doručení měnících rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 10. 2000 (ve vztahu k prvnímu rozhodnutí), respektive ze dne 10. 8. 2000 (ve vztahu k druhému rozhodnutí). Navíc se ze skutkových zjištění podává, že rozhodnutí odvolacího orgánu byla v obou případech zrušena rozsudky správního soudu; daňová řízení tak nebyla skončena, musela probíhat dále a o odvolání dovolatelky proti původním rozhodnutím, která jí měla způsobit škodu, tak muselo být znovu rozhodováno. Nezjišťoval-li odvolací soud, zda nebyla na základě nového projednání odvolání dovolatelky nezákonná rozhodnutí zcela zrušena nebo alespoň změněna ve větším rozsahu než v předchozím odvolacím řízení (což by znamenalo, že podle §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk by až na základě doručení těchto nových odvolacích rozhodnutí začala běžet promlčecí lhůta ohledně nároku na náhradu škody odpovídajícího tomuto většímu rozsahu změny původních rozhodnutí), je jeho právní posouzení nutně neúplné a tudíž nesprávné.
42. Obdobně ohledně sedmého a osmého rozhodnutí je ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal i odvolací soud, patrné (viz body 17 a 18), že v daňových řízeních byla k odvolání dovolatelky původní rozhodnutí (od nichž dovolatelka vznik škody odvozuje) dvěma rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2000 opět toliko změněna (ohledně výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty). Ze skutkových zjištění se podává, že tato odvolací rozhodnutí sice nebyla zrušena rozhodnutími správního soudu, avšak došlo k jejich obsahové změně dvěma novými rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 8. 1. 2002. Nezjišťoval-li odvolací soud obsah těchto rozhodnutí, tedy zda tímto nedošlo ke změně nezákonných rozhodnutí ve větším rozsahu než na základě původních rozhodnutí odvolacího orgánu, je jeho právní posouzení i zde neúplné a tudíž nesprávné.
43. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení však dovolatelka v dovolání neoznačuje a dovolacím soudem shledány nebyly.
44. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu doposud uvedenému odmítl dovolání jako nepřípustné, pokud se týkalo náhrady škody ve výši 17 113 438,80 Kč s příslušenstvím způsobené v důsledku třetího a devátého rozhodnutí (§243c odst. 1 o. s. ř.), ve zbývajícím rozsahu však rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože tytéž důvody pro zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu zamítavého výroku I o věci samé i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Předmětem dalšího řízení před soudem prvního stupně tak jsou nároky žalobkyně na náhradu škody v celkové výši 47 715 174,20 Kč týkající se prvního, druhého, sedmého a osmého rozhodnutí (vráceno k dalšímu řízení tímto rozsudkem dovolacího soudu), jakož i čtvrtého, pátého a šestého rozhodnutí (vráceno k dalšímu řízení rozsudkem odvolacího soudu, neboť jeho zrušovací výrok nebyl dovoláním dotčen).
45. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
46. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby u škody, která měla být způsobena prvním, druhým, sedmým a osmým rozhodnutím, znovu s ohledem na průběh jednotlivých daňových řízení posoudil důvodnost námitky promlčení s ohledem na to, kdy a v jakém rozsahu byla tato rozhodnutí pro nezákonnost zrušena, popřípadě měněna a kdy byla tato zrušovací (měnící) rozhodnutí žalobkyni doručena.
47. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu