ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1785.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1785/2019-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně L. Č. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 229/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 58 Co 393/2018-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. 14 C 229/2017-43, vyslovil, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I rozsudku) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy „v důsledku nesprávného úředního postupu – vydání rozkazu jako nezákonného rozhodnutí“ a neúměrné délky správního řízení, v jehož rámci byla žalobkyni nařízena jiná kvalifikace, než jí byla požadována, a výkon rekvalifikace měl žalobkyni ponížit. Újmu vyčíslila tak, že 62 000 Kč připadá na psychické strádání za dobu 31 dnů trvání rekvalifikace, částka 28 000 Kč připadá na náhradu za podvolení se rozkazu pod hrozbou kázeňského trestu a hledání péče pro nemocnou matku v tísni, za prožívání kolapsu bratra v souvislosti s alibistickým vyjádřením ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky požadovala žalobkyně částku 40 000 Kč a za nevydání rozhodnutí o odvolání pak žádala dalších 20 000 Kč. Při jednání dne 11. 4. 2018 žalobkyně navrhla změnu žaloby tak, že nově požaduje zaplacení částky 160 000 Kč, neboť uplynul další půl rok, kdy nebylo o předmětném odvolání rozhodnuto, soud tuto změnu žaloby připustil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Uvedené závěry se přitom prosadí i za nyní účinného znění o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1139/2018]. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobkyně na zaplacení částky 28 000 Kč za podvolení se rozkazu a hledání péče o matku., částku 40 000 Kč související s kolapsem bratra žalobkyně a částku 30 000 Kč za nevydání rozhodnutí o jím podaném odvolání v určené lhůtě.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nárocích žalobkyně na náhradu částek 28 000 Kč, 40 000 Kč a 30 000 Kč s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedené platí i v rozsahu, v němž žalobkyně výslovně napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť proti němu není dovolání objektivně přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolání však není přípustné ani ve vztahu k nároku na zaplacení částky 62 000 Kč uplatněném v souvislosti s psychickým strádáním během rekvalifikace.
Přestože žalobkyně v dovolání precizně neformuluje otázku, pro níž má být, jako otázku dosud judikatorně neřešenou, přípustné dovolání v této věci, lze se, s ohledem na čl. IV dovolání, domnívat, že touto otázkou má být to, zda se má na projednávanou věc vztahovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“] a s ní související druhá otázka, jaký charakter má rozhodnutí žalované (služebního orgánu) o zařazení žalobkyně do konkrétního rekvalifikačního programu. Žádné jiné otázky v dovolání výslovně předestřeny nejsou.
Ani jedna z uvedených otázek však nemůže v projednávané věci přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud své rozhodnutí vybudoval rovněž na samostatném závěru, podle něhož žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci nezbytné příčinné souvislosti mezi jí popisovaným a tvrzeně nezákonným jednáním žalované (jejích orgánů) a z ní odvozovanou újmou (tedy včetně psychického strádání během rekvalifikace). Uvedené posouzení ze strany odvolacího soudu, které samo o sobě je způsobilé vést k zamítnutí žaloby, žalobkyně v jí podaném dovolání nijak nenapadla. Nedostatek příčinné souvislosti je pak podle ustálené judikatury obecně důvodem pro zamítnutí žaloby i tehdy, je-li konstruována jako nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004).
Jestliže se žalobkyni nepodařilo procesně korektně zpochybnit výše nastíněný samostatný důvod, pro nějž odvolací soud jejímu nároku nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod (žádná z obou uvedených otázek) v projednávané věci přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pojmově založit, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivě projevit, což činí ve výsledku její dovolání nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným, aniž by se mohl zabývat věcnou správností přezkoumávaného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu