ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1976.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1976/2018-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. J., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částek 1 000 000 Kč a 1 785 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 104/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, č. j. 19 Co 456/2011-311, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 2 785 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, jež mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhými incidenčními řízeními vedenými u Krajského soudu v Brně, a to řízením pod sp. zn. 55 Cm 91/2010 (původně pod sp. zn. 55 Cm 417/2002), vyplývajícím z jeho mzdových nároků, a řízením pod sp. zn. 55 Cm 92/2010 (původně po sp. zn. 49 Cm 374/2003), týkajícím se ochrany osobnosti, přičemž obě vede v rámci konkursního řízení u téhož soudu pod sp. zn. 45 K 35/2000 proti správci konkursní podstaty jeho bývalého zaměstnavatele SELIKO, a. s. Žalobci měla rovněž vzniknout nemajetková újma v souvislosti s nezákonným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2004, č. j. 2 Ko 73/2004-250, v jehož důsledku měl být odňat svému zákonnému soudci.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. 14 C 104/2007-247, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. 19 Co 456/2011-311, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila částku 96 000 Kč a co do částky 2 689 000 Kč rozsudek potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce, jenž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu a z něj vyplývajícího nesprávného právního závěru. Žalobce odvolacímu soudu vytkl jeho argumentaci k negativní moderaci, kdy snížil základní částky odškodnění na 96 000 Kč, neboť podle jeho názoru byly dány podmínky naopak pro její zvýšení, a to nad rámec limitu stanoveného Nejvyšším soudem. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. Namítl dále, že odvolací soud posuzoval obě incidenční řízení společně jako jedno řízení v rámci konkursního řízení, ačkoliv se jedná o dvě samostatná řízení, a proto měla být posuzována individuálně ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk. Nesouhlasil dále s tím, jak odvolací soud v rámci své úvahy o snížení základní částky hodnotil příčiny zamítnutí obou incidenčních žalob pro předčasnost z důvodů neodstranitelné vady přihlášek pohledávky. Namítl dále, že odvolací soud vůbec nezohlednil při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rozpor mezi tím, že své mzdové nároky v konkursu uplatnil v hrubé mzdě, avšak správce konkursní podstaty je přezkoumal ve mzdě čisté. Vytkl rovněž odvolacímu soudu závěr, že jako žalobce sám způsobil nepřiměřené průtahy v řízení, pokud v obou incidenčních řízeních požádal soud o přiznání osvobození od soudních poplatků. Na podporu svých argumentů pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1081/2004, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1176/07. Podle žalobce se odvolací soud nevypořádal s rozporem ve věcném obsahu mezi vyhlášeným rozhodnutím odvolacího soudu v incidenčním řízení vedeném pod sp. zn. 49 Cm 374/2003 a písemným vyhotovením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2009, č. j. 1 Cmo 31/2009-173. Nesouhlasil rovněž s rozhodnutím o nákladech řízení, neboť podle jeho názoru mu měla být náhrada nákladů řízení přiznána. Poukázal také na to, že ve věci samé nebylo rozhodnuto o celém žalobním návrhu, a to o jím požadovaném příslušenství, a že odvolací soud v této souvislosti vůbec nereagoval na jeho návrh na vydání opravného usnesení.
Žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II odst. 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Napadá-li žalobce rozsudek odvolacího soudu co do části, jíž bylo jeho nároku v rozsahu 96 000 Kč vyhověno, je nutno zdůraznit, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost dovolání, přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Směřuje-li dovolání proti výroku (případně jeho části) rozhodnutí, jímž nebyla dovolateli způsobena újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu, pak je třeba je pokládat za subjektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud tedy žalobcovo dovolání co do částky 96 000 Kč odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř., neboť žalobce není k podání dovolání v tomto rozsahu oprávněn (subjektivně legitimován) a odklizení dovoláním napadeného rozhodnutí by nemohlo přivodit pro žalobce příznivější následek než ten, jenž plyne z rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Ve vztahu k částce 2 689 000 Kč pak žalobce s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. namítal, že odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, respektive brojil proti nesprávnosti úvah odvolacího soudu týkajících se stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy (negativní moderace), jakož i nevypořádání se rozporů vyplývajících z provedeného dokazování.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
V projednávané věci odvolací soud žalobcův nárok na odškodnění nemajetkové újmy - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel z právního názoru uvedeného ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 a žalobce ani jeho správnost nezpochybňuje. Žalobce - jak je zřejmé z obsahu dovolání - odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů), a že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění, neboť nebylo důvodu pro snížení základní výše odškodnění, nýbrž pro její zvýšení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003).
Ke shora uvedenému lze dodat, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), což se v projednávaném případě nejeví.
Ani otázka posuzování obou incidenčních sporů jako samostatných řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vzal za relevantní, že incidenční spory jsou vedeny z jednoho konkursu a újmu utrpěnou žalobcem v důsledku nepřiměřené délky (devíti let) daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu posuzoval jako jedinou újmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 11. 7. 2012. sp. zn. 30 Cdo 3512/2011, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1938/2013).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není objektivně přípustné. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejedná se o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v §238, §238a a v §239 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001).
Vady řízení namítané žalobcem, spočívající v tom, že s nebylo rozhodnuto o celém žalobním návrhu a že odvolací soud vůbec nereagoval na jeho návrh na vydání opravného usnesení týkajícího se jím požadovaného příslušenství, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl [(§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu