ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2061.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2061/2020-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně BACORA, a. s., IČO 27926541, se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 3 194 829 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 23/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 17 Co 15/2020-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 3 194 829 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 2 994 829 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem Úřadu městské části Praha 5, stavebního odboru, který měl spočívat v nesprávném vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011, č. j. OSU.Sm.p.4205/11-28459/2011-Hav-UR, a z částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu s ohledem na celkovou délku řízení od získání územního rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci do zrušení územního rozhodnutí, kdy žalobkyně byla přesvědčena o svém nároku na získání stavebního povolení za podmínek stanovených územním rozhodnutím, přičemž délka této doby činila 6,5 roku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 27 C 23/2019-40, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 3 194 829 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 194 829 Kč od 25. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (č. l. 87), které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu nákladového výroku II rozsudku odvolacího soudu a v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně stran náhrady nákladů řízení před ním ve výroku I napadeného rozsudku je tak dovolání objektivně nepřípustné.
Namítá-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 923/2007, kde je uvedeno, že vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné, je nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a že stát odpovídá za škodu, která tím vznikla, pak tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se týká otázky, na které napadený rozsudek nestojí. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby v rozsahu nároku na náhradu škody z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, nikoli z důvodu, že by se v případě nesprávného vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí nejednalo o nesprávný úřední postup.
Na řešení otázky, zda ustanovení §94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dle kterého dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává, je aplikovatelné i na situaci, kdy územní rozhodnutí o povolení stavby vůbec nenabylo právní moci, napadený rozsudek odvolacího soudu rovněž ve smyslu §237 o. s. ř. nespočívá. I nyní Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby v rozsahu nároku na náhradu škody z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, nikoli na základě výkladu ustanovení §94 odst. 5 stavebního zákona.
Přitom otázka, zda odvolací soud správně posoudil existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, respektive nemajetkové újmy, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně dále ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu náhrady nemajetkové újmy trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v tomto rozsahu odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné [ §237 o. s. ř. a §238 odst. 1 písm. h) ], a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu