ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2088.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2088/2018-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 174/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 62 Co 368/2017-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 8 C 174/2012-223, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal konstatování porušení svých práv, omluvy přesně specifikovaného znění a zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které směřoval proti výroku ve věci samé v části, v níž byl zamítnut žalobní nárok na peněžité zadostiučinění. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Otázka, zda je Policie České republiky oprávněna vyzvat řidiče motorového vozidla k orientační dechové zkoušce „kdykoli“, nebo zda musí mít k takové výzvě „podložený, konkrétní důvod“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shledal, že k nesprávnému úřednímu postupu policistů nedošlo, neboť jedinou podmínkou k tomu, aby řidiči vznikla povinnost podle §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), podrobit se při silniční kontrole vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, je výzva policisty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2547/2014).
Nejvyšší soud nemá důvod se od svého právního názoru odchylovat, jak žádá dovolatel s poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu o nutnosti vykládat právní předpisy ústavně konformním způsobem. Ke stejnému závěru totiž došel i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 Aps 3/2011) a tento závěr, že jedinou podmínkou stanovenou §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu pro podrobení se vyšetření na ovlivnění alkoholem je výzva policisty, byl shledán ústavně konformním (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 616/12).
Z uvedeného důvodu nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani související otázka, zda v jednání příslušníků Policie České republiky při silničních kontrolách žalobce ve dnech 6. 8. 2011, 12. 9. 2011, 29. 10. 2011, 13. 11. 2011 a 14. 4. 2012 lze spatřovat nesprávný úřední postup (neboť nebylo zkoumáno, zda se nejednalo o šikanózní výkon práva a nebylo testem proporcionality zkoumáno, zda „sledovaného výsledku kontroly“ nemohlo být dosaženo jinak). K tomu lze dodat, že žaloba dovolatele projednávaná ve správním soudnictví, jíž se domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu policistů při všech zmiňovaných silničních kontrolách, byla podle skutkového zjištění odvolacího soudu v plném rozsahu pravomocně zamítnuta (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 9 A 275/2011-162, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 7 As 111/2015-39, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, č. j. 9 A 275/2011-220, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 7 As 72/2016-17). Uzavřel-li odvolací soud, že se ze strany zasahujících policistů nemůže jednat o zneužití výkonu práva, nikterak se od judikatury soudu dovolacího neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011).
Otázka, zda lze za nesprávný úřední postup při silniční kontrole dne 6. 8. 2011 považovat skutečnost, že policista hlasitě diktoval („vykřikoval“) osobní údaje žalobce do vysílačky, nemůže (bez ohledu na již řečené) založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (též) z toho důvodu, že odvolací soud své rozhodnutí založil nejen na úvaze, že o nesprávný úřední postup nešlo, ale též na závěru, že způsob a průběh této silniční kontroly nemohl zasáhnout do práv dovolatele. Úsudek, že dovolateli újma nevznikla, přitom sám o sobě postačuje k závěru o nedůvodnosti žaloby v této části, takže ani opačné řešení předkládané dovolatelem (že se o nesprávný úřední postup jedná), by pro něj nemohlo vést k příznivějšímu rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady řízení namítané dovolatelem (že odvolací soud „nevěnoval dostatečnou pozornost tvrzením žalobce a provedeným důkazům“ a že jej měl poučit podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzvat jej k doplnění tvrzení a označení důkazů) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedená právní úprava a její aplikace, podle níž dovolací řízení spočívá v řešení otázek právní povahy způsobilých k zobecnění a naopak řešení individualizovaných skutkových otázek účel dovolání naplnit nemůže, byla opakovaně shledána ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 623/18).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu