ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2230.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2230/2020-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 326 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 219/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 53 Co 138/2020-58, takto:
I. Dovolací řízení se v rozsahu výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 53 Co 138/2020-58, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2019, č. j. 23 C 219/2017-51, ve výroku I, jímž byla odmítnuta žaloba ze dne 31. 3. 2017, zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 1 326 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 10. 2019, č. j. 23 C 219/2017-51, odmítl žalobu ze dne 31. 3. 2017 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), když se ztotožnil se soudem prvního stupně, že skutkový základ nároku ani jeho předmět nebyl žalobcem v podané žalobě určitým a srozumitelným způsobem vylíčen, takže není vůbec zřejmé, na základě čeho se žalobce finančního plnění vlastně domáhá.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 odmítl. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ve zbývajícím rozsahu musí být dovolatel podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání. Z dovolání zastoupení dovolatele nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení nebo případné právnické vzdělání dovolatele prokazující, nebyly předloženy.
Ačkoli žalobce nebyl vyzván, aby si pro podání dovolání proti napadenému usnesení zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, ze spisu je zřejmé, že žalobce již v předmětném řízení (v reakci na výzvu soudu prvního stupně ke zvolení advokáta) požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení proti usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2017, č. j. 69 Co 253/2017-11, přičemž o této žádosti bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 1. 2018, č. j. 23 C 219/2017-21, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2018, č. j. 53 Co 119/2018-29, tak, že se žalobci zástupce pro dovolací řízení neustanovuje. Z rozhodovací činnosti je navíc dovolacímu soudu známo, že v téměř shodných sporech byl žalobce opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván, a žalobce tudíž musí být obeznámen s tím, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014). Nejvyšší soud má tak za to, že práva žalobce nebyla ohrožena a že poučení o náležitém zastoupení se žalobci opakovaně dostalo.
Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze vydat – s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení pro tento nedostatek zastavuje – rozhodnutí, kterým se řízení končí, a protože ke zhojení tohoto nedostatku do dnešního dne nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §104 odst. 2, §241b odst. 2 a §243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. v uvedeném rozsahu zastavil.
Dovolatel nezaplatil ani soudní poplatek z dovolání. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z postoje dovolatele v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že si je povinnosti zaplatit soudní poplatek vědom, platit jej však nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a dlouhodobě tak zneužívá svého práva na soudní ochranu. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo (ve věci téhož dovolatele) usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6075/2017, proti němu podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 850/18, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1887/18.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu