ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.23.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 23/2020-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce J. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkou Palíškovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, Štěchovice 1356/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 4 273 382 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 81/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2018, č. j. 55 Co 271/2018-39, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady majetkové újmy, kdy obě měly vzniknout jako důsledek nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v souvislosti s trestním řízením, které bylo vedeno u Policie České republiky pod sp. zn. KRPZ-6857-29/TČ-2011-150871-PMI a následně po podání obžaloby u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 191/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 6. 2018, č. j. 23 C 81/2018-26, zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku za žalobu, ke kterému byl žalobce vyzván usnesením soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 23 C 81/2018-25, když toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 3. 5. 2018 prostřednictvím datové schránky jeho právního zástupce, lhůta k zaplacení soudního poplatku tak žalobci marně uplynula skončením dne 18. 5. 2018 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP“), v §9 odst. 4 písm. c) stanoví, že soud řízení nezastaví, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma. Poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odst. 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují a doloží, že by bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Tato výjimka se dle něj však nevztahuje na daný případ, kdy žalobce osvědčil skutečnosti o tom, proč uhradil poplatek opožděně, až po uplynutí zákonné lhůty. Jestliže tak své pochybení napravil až po uplynutí lhůty stanovené v souladu s §9 odst. 1 ZoSP, odvolací soud nemohl k uhrazenému poplatku po marném uplynutí lhůty přihlížet.
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I (dle obsahu však nikoliv co do potvrzení výroku II soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení) napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel považuje „za otázku zásadního právního významu posouzení situace, kdy osoba povinná k úhradě soudního poplatku učiní vše, aby poplatek byl uhrazen ve lhůtě stanovené, nicméně vinou přepravce k doručení zaplacené částky nedojde“, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „byť je mu známa judikatura Nejvyššího soudu zastávající názor, že za den úhrady se považuje až den připsání částky na účet soudu, má za to, že tento názor by měl být revidován v návaznosti na situace, kdy poplatník složí částku v dostatečném předstihu tak, aby byla ve stanovené lhůtě na účet soudu připsána, ale závadou v doručení se tak nestane.“
Uvedená otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolací soud na základě argumentace dovolatele neshledává důvod revidovat (postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle které nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§4 odst. 1 a §7 odst. 1 ZoSP), a soud ho proto musel vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil (§9 odst. 1, 2 ZoSP), je lhůta zachována jen, když předepsaná částka - ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu - je nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod číslem 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Není totiž bez významu, že dovolateli dodatečně určená lhůta k zaplacení soudního poplatku je sama o sobě již určitým beneficiem. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz) zdůraznil, že poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2041/2019). Proto také dovolací soud neshledává jako rozhodnou okolnost pro změnu své judikatury ani dovolatelem tvrzenou závadu v doručení platby. Výběr způsobu placení (převodem na účet, platba v hotovosti na soudě, využití poštovních služeb), určení osoby provádějící platbu a zejména stanovení dne platby soudního poplatku v časovém rámci dodatečné lhůty je záležitostí plátce (zde žalobce). Odvolací soud také nezjistil žádnou okolnost, která by ukazovala na závadu v přijetí platby ze strany soudu, a dovolatel ani takovou skutečnost v dovolání netvrdil. Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud uzavírá, že tato otázka tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nad rámec řečeného (pro vysvětlení dovolateli, jenž také poukazuje v dovolání na skutečnost, že jeho matka, kterou pověřil zaplacením soudního poplatku na poště, má 83 let) dovolací soud odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2774/19, učinil závěr, že „je na stěžovateli, případně jeho právním zástupci, aby zajistil, že v dodatečně určené patnáctidenní lhůtě bude soudní poplatek uhrazen řádně … stěžovatel nepostupoval v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy právo náleží bdělým, a tím, že nechal třetí osobu, aby za něj zaplatila soudní poplatek za odvolání, a poté si neověřil, zda skutečně k včasnému a řádnému zaplacení došlo, si sám způsobil jím naříkané důsledky. Tato skutečnost je o to více zarážející za situace, kdy je zastoupen právním profesionálem.“
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu