ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2573.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2573/2020-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 16 475 853 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 69/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2020, č. j. 53 Co 42/2020-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 15 000 000 Kč za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena vedením exekučního řízení, které poškodilo jeho pověst, a náhrady škody ve výši 1 475 853 Kč, jež mu měla být způsobena nesprávnou aplikací práva soudy České republiky. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2005, č. j. 23 C 66/2004-64, který nabyl právní moci dne 19. 12. 2006, mu bylo uloženo zaplatit pozůstalým po oběti dopravní nehody ze dne 19. 12. 2003 náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 200 000 Kč, ačkoli tyto nároky měly být kryty pojištěním ve smyslu směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. 4. 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, jak ostatně následně dovodil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016. V rámci exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Vlastimilem Porostlým, Exekutorský úřad Ostrava, pod sp. zn. 069 EX 64/07, která skončila dne 22. 1. 2013, žalobce uhradil vymáhanou pohledávku a náklady exekučního řízení v celkové výši 1 475 853 Kč. Žalovaná jeho nárok odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 7. 2019, č. j. 37 C 69/2018-143, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby. Zaprvé, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, a za druhé, že i kdyby odpovědnost žalované byla dána, jsou nároky žalobce promlčeny a současně uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatel v dovolání napadá toliko vyřešení právní otázky předpokladů odpovědnosti žalované za škodu [„otázkou způsobu a rozsahu použitelnosti zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k nároku založeného na nesprávné aplikaci práva EU, otázkou, zda zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) zahrnuje ode dne své účinnosti i pojištění nároku na odškodnění nehmotné újmy poškozených a otázkou posouzení právního významu mezinárodní smlouvy zavazující Českou republiku k určitému zákonodárství“].
I když je z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatel nesouhlasí ani s druhým závěrem odvolacího soudu, že jeho nároky jsou promlčeny, neuvádí žádný z předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem (nově) vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Námitka, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nezkoumal konkrétní okolnosti, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku. Odvolací soud totiž tyto okolnosti zkoumal, nezjistil však, že by úmyslem vznesení námitky promlčení žalovanou bylo toliko poškodit žalobce a že by šlo o tak výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení představovalo zneužití tohoto práva na úkor žalobce, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Založil-li ovšem odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, pakliže obstojí důvod další. To platí i tehdy, nemohl-li být další důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže tedy žalobce svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá všechny důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
V rozsahu výroků o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu