ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2616.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2616/2020-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 145 425,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 60/2019-53, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 91 Co 305/2019-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 145 425,40 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku vadného výkonu pravomoci Policie ČR ve dnech 7. 12. 2017 a 13. 3. 2018, kdy policisté umožnili neoprávněným osobám užívat byt č. XY na adrese XY, na úkor žalobce – oprávněného nájemce, který byl nucen v období od 8. 12. 2017 do 19. 9. 2018 hradit nájemné a služby dle nájemní smlouvy ve výši 128 679 Kč a marně vynaložil 16 746,40 Kč na zabezpečení přístupu a hlídání bytu společností Cobra Security s. r. o. Žalovaná jeho nárok odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 7. 2019, č. j. 24 C 60/2019-53, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody za zaplacené nájemné a služby ve výši 128 679 Kč a o nároku žalobce na náhradu škody za zabezpečení přístupu a hlídání bytu ve výši 16 746,40 Kč.
Dovolání proto není přípustné co do náhrady škody ve výši 16 746,40 Kč, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Ve smyslu §242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Žalobce má za to, že „dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1314/2013: ‚Za nesprávný úřední postup (§13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb.) soudní praxe považuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí.‘
Tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalobce neuvádí žádnou relevantní argumentaci a není tak zřejmé, v čem konkrétně se řešení přijaté odvolacím soudem od označené judikatury odchyluje. I když je patrné, že pasáž o poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je zřejmou nesprávností, ani z obsahu dovolání nelze dovodit otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu. V této části je proto dovolání neprojednatelné (§241a odst. 3 a 243c odst. 1 o. s. ř.).
Ani další dvě otázky (dovolatelem pokládané za dosud neřešené) – zda Policie ČR je oprávněna poskytovat ochranu v rámci své pravomoci osobám užívajícím byt zjevně bez právního důvodu (při znalosti oprávněného užívání) vůči oprávněnému z nájemní smlouvy a zda Policie ČR je oprávněna poskytovat ochranu neoprávněnému uživateli ve smyslu asistence při vstupu do nemovitosti za účelem jejího užívání při znalosti nezákonného užívání nemovitosti neoprávněným uživatelem – nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť v posuzované věci odvolací soud vycházel z toho, že zasahující policejní orgán nevěděl a ani nemohl zjistit (z důvodů rozdílných tvrzení osob přítomných na místě samém) na čí straně je právo, a proto bylo jeho povinností chránit toho, kdo držel věc v pokojném stavu, a ne toho, kdo se uchýlil ke svépomocnému jednání. Uvedené otázky se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce rovněž namítá, že postupem odvolacího soudu byla porušena jeho základní práva. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Vzhledem k tomu, že dovolatel nikterak nevymezuje přípustnost odkazem na judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu, nemůže namítaná vada řízení založit přípustnost dovolání.
V rozsahu výroků o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu