ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2960.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2960/2020-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) Vrchnímu soudu v Praze , se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1300/11, o zaplacení 7 990 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 205/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2019, č. j. 8 Co 1680/2019-18, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhá zaplacení částky 7 990 000 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když uvedl, že žalobce uplatňuje svůj nárok prvotně proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti a dále pak proti Vrchnímu soudu v Praze. Charakter nároku vylučuje určení místní příslušnosti podle §88 o. s. ř. a nelze bez dalšího podle obsahu žalobcova podání dovodit ani místní příslušnost na výběr danou podle §87 o. s. ř. a §85 o. s. ř. Místně příslušným soudem nepochybně není Okresní soud v Prachaticích, neboť zde nemá sídlo ani jeden žalovaný, nýbrž za něj lze považovat ten soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu, totiž Ministerstvo spravedlnosti, jež sídlí v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu sice již vyřešena, ale dle přesvědčení dovolatele má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a to proto, že pokud by o podané žalobě měl věcně rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 2, došlo by k porušení jeho práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by o věci dovolatele nerozhodoval nestranný a nezávislý soud.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Obdobně nedostatkem řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání trpí dovolání i ve vztahu k námitce, že soudy rozhodly o místní příslušnosti, aniž by postavily najisto veškeré skutečnosti relevantní pro posouzení otázky místní příslušnosti, a to ve vazbě na ustanovení §87 písm. b) o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, není z obsahu dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či shora citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu