ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2989.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2989/2020-198
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně obce Dobrá Voda u Českých Budějovic, se sídlem v Dobré Vodě u Českých Budějovic, U Domova důchodců 1356/33, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/2, o zaplacení 724 548 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 114/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 102/2020-178, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 102/2020-178, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 225/2012 (dále jen „posuzované řízení“). Ačkoli totiž žalující společnost Dominant Construction, s. r. o., byla vymazána z obchodního rejstříku Slovenské republiky dne 14. 4. 2016, soud ve věci dále jednal a o zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení rozhodl až usnesením ze dne 22. 3. 2017. V důsledku tohoto nesprávného postupu žalobkyně (v posuzovaném řízení v postavení žalované) v uvedeném období marně vynaložila náklady na právní zastoupení v celkové výši 724 548 Kč.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 Co 102/2020-178, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2019, č. j. 15 C 114/2019-154, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 724 548 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 16. 3. 2018 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 105 831,30 Kč.
3. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž dne 16. 5. 2012 společnost Dominant Construction, s. r. o., podala k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích žalobu, v níž se proti současné žalobkyni (v postavení žalované) domáhala zaplacení 10 731 239,47 Kč s příslušenstvím. Dne 9. 3. 2016 byla jmenovaná společnost zrušena a dne 14. 4. 2016 vymazána z obchodního rejstříku Slovenské republiky. Dne 24. 10. 2016 Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl ve věci rozsudkem, proti němuž podal právní zástupce jmenované společnosti odvolání. Dne 22. 3. 2017 Okresní soud v Českých Budějovicích řízení zastavil s odkazem na §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, a nepřiznal současné žalobkyni náhradu nákladů řízení. Uvedl, že podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř. by žalobkyni příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, ale vzhledem k tomu, že společnost Dominant Construction, s. r. o., zanikla, nelze je přiznat. Od 18. 4. 2016 právní zástupce současné žalobkyně učinil ve věci celkem 15 úkonů právní služby, za něž vyúčtoval žalobkyni odměnu ve výši 724 548 Kč, a ta mu je dne 31. 8. 2017 zaplatila.
4. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nezkoumal-li soud v posuzovaném řízení podmínky řízení a vedl-li po dobu téměř jednoho roku řízení s neexistujícím subjektem, jde o nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.“ Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že se nejedná o škodní nárok ve smyslu §31 OdpŠk, nýbrž že náklady řízení, které žalobkyně (v postavení žalované) v tomto období v posuzovaném řízení marně vynaložila, jsou škodou, která jí vznikla v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním.
6. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Namítala, že žalobkyně v posuzovaném řízení nevyužila možnost podat odvolání proti usnesení o zastavení řízení, konkrétně proti jeho výroku o nákladech řízení, a nesplnila tak podmínku stanovenou v §8 odst. 3 Odpšk, a poukazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4822/2010, či ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3240/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10.
8. Dále měla za to, že nahradit lze pouze účelně vynaložené náklady ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk, o takové náklady však v daném případě nešlo. Odvolací soud se tak odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012.
9. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, případně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka, že nebyla splněna podmínka §8 odst. 3 Odpšk a že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4822/2010, či ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3240/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť citovaná judikatura se vztahuje k náhradě škody (újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím, zatímco v daném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že jde o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 OdpŠk. Tento závěr odvolacího soudu přitom žalovaná nenapadá.
16. Dovolatelka v dovolání cituje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nevymezuje však žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl od citované judikatury odchýlit, a nelze ji seznat ani z obsahu dovolání. Pro uvedenou vadu (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) nelze dovolání v tomto rozsahu projednat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky posouzení účelně vynaložených nákladů na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
18. Podle §31 odst. 1 a 2 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2).
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že náklady původního řízení může poškozený podle §31 odst. 1 OdpŠk uplatnit jako vzniklou škodu jen tehdy, vynaložil-li je účelně ke zrušení nezákonného rozhodnutí či na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle §31 odst. 2 OdpŠk pak může poškozený náhradu nákladů řízení uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Jinými slovy řečeno, zákon vylučuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak pak jen tehdy, neměl-li poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, a v něm uvedenou literaturu).
20. Příčinou vynaložení nákladů řízení je vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá. Proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných §31 OdpŠk musel uplatnit §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady vynaložil. Smyslem úpravy uvedené v §31 OdpŠk tak je umožnit náhradu těchto nákladů, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Z hypotézy §31 odst. 1 OdpŠk však vyplývá, že se použije pouze ve vztahu k těm poškozeným, kteří sami vynaložili náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Netýká se proto jiných osob, které vynaložily náklady toliko v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoli však za účelem jejich odstranění. U nich se plně uplatní §441 obč. zák. a takto vynaložené náklady si nesou ze svého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013, uveřejněný pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 139/15).
21. Na rozdíl od úpravy účinné do 26. 4. 2006, v níž bylo stanoveno, že se hradí náklady řízení, pokud poškozenému vznikly jak v souvislosti s řízením, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, tak v řízení, v němž bylo dosaženo jeho odstranění, novela zákona č. 82/1998 Sb., provedená zákonem č. 160/2006 Sb., hovoří pouze o nákladech řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, což je logičtější v tom, že náklady spojené s dosažením kýženého (správného) rozhodnutí jsou řešeny jednotlivými procesními předpisy, zatímco újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vzniká až v souvislosti s tím, že dojde k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, které je třeba odstranit a vynaložit přitom zvýšené náklady. Z ustanovení §31 OdpŠk v současném znění proto vyplývá, že součástí škody, za kterou stát v režimu daného zákona odpovídá, jsou účelně vynaložené náklady řízení, jež musel poškozený vynaložit k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a jejichž náhrada nebyla v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, možná (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, uveřejněné pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
22. Náhrada škody spočívající v nákladech řízení je podle §31 odst. 1 a 2 OdpŠk možná pouze při současném splnění dvou podmínek tam uvedených, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí (první podmínka podle odstavce 1) a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (druhá podmínka podle odstavce 2). Soud se tedy vždy musí kromě zvážení otázky, zda poškozený mohl náklady řízení uplatnit v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, předně zabývat též tím, které z nákladů řízení, jichž se poškozený domáhá jako náhrady škody, byl nucen (jako zvýšené) vynaložit právě v souvislosti s tím, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu, jež bylo třeba napravit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 293/2019).
23. Pro úplnost lze dodat, že odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, uvedený ve vyjádření k dovolání je nepřípadný, neboť v něm se dovolací soud otázkou náhrady marně vynaložených nákladů řízení vůbec nezabýval.
24. Jestliže odvolací soud v posuzované věci uzavřel, že se nejedná o škodní nárok ve smyslu §31 OdpŠk, nýbrž o škodu, která žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, není jeho právní posouzení správné. Odvolací soud měl zkoumat, zda jsou splněny podmínky §31 OdpŠk, tedy zda jde o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu a současně zda poškozený neměl možnost je uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.
25. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu