ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.300.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 300/2019-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně G. A. P., spol. s r. o. , se sídlem v Dolních Domaslavicích, č. p. 311, identifikační číslo osoby 41030524, zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 2868, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 58 597,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 166/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 13 Co 75/2018-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 18 C 166/2016-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 597,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 26. 11. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 58 597,72 Kč od 11. 11. 2013 do 25. 11. 2015 (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I); a současně zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení uvedené částky jako náhrady škody (spočívající v hodnotě láhví s alkoholem), jež jí měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním dvou fyzických osob následně zproštěných obžaloby tím, že byly při prohlídce domovních a nebytových prostor vydány policejnímu orgánu pro účely trestního řízení (podle žalobkyně na základě nezákonných rozhodnutí) papírové bedny obsahující láhve s alkoholem, jejichž vlastníkem byla žalobkyně, a tyto jí byly následně policejním orgánem vráceny znehodnocené (neprodejné zčásti z důvodu odkolkování láhví a zčásti z důvodu vypršení expirační doby).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Byť žalobkyně v dovolání výslovně neuvedla rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti výroku I napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodováno o věci samé.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou (dostatečně určitě a srozumitelně formulovanou) otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na http://www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Uvedené závěry jsou akceptovány též v judikatuře Ústavního soudu, podle které je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nezbytnou náležitostí dovolání. V dovolání musí být uvedeno, o který z případů přípustnosti (výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř.) jde. Další nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán. Dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., či dále např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, neboť v dovolání v úvodu pouze citovala část ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Konkrétní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak „pro futuro“, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] však nespecifikovala. V dovolání následně žalobkyně vyjádřila svůj nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého nemůže žádat o úhradu vzniklé škody z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, neboť trestní stíhání nebylo nikdy vedeno přímo proti ní, vyslovila názor, že náhradu škody v řízení požadovala v souladu s ustanovením §7 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů a dále uvedla, že „vzhledem ke všemu výše uvedenému má žalobce za to, že jsou naplněny předpoklady pro to, aby byla dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z obsahu dovolání přitom nebylo zřejmé, od kterého svého (dříve přijatého) řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud (nyní) v projednávané věci odchýlit.
Pokud snad (s ohledem na obsah dovolací argumentace) hodlala žalobkyně předložit k dovolacímu přezkumu otázku správnosti závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace, řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť uplatnila současně dva předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., které se vzájemně vylučují. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu