ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3044.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3044/2019-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. N., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve výši 1 000 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 13/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 C 13/2014-37, se zrušují.
II. Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 jako soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou dne 12. 12. 2013 se žalobce původně domáhal vůči 25 žalovaným náhrady nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v celkové výši 3 000 000 Kč. Poté, co byly nároky proti jednotlivým žalovaným vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí, se žalobce v nyní posuzované věci domáhá vůči „Ministerstvu vnitra – Generální inspekci bezpečnostních sborů“ náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč.
2. Krajský soud v Brně jak soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 C 13/2014-37, řízení zastavil (výrok I) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra (výrok II). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se podáním doručeným soudu dne 12. 12. 2013 domáhal proti 25 žalovaným náhrady škody za jejich nesprávný úřední postup při výkonu státní moci. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-7, žalobce vyzval, aby doplnil náležitosti svého podání podle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobce neúplnou žalobu nedoplnil, a proto Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-29, výše uvedené podání žalobce odmítl podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí žalobcova podání zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby soud nejprve vyloučil k samostatnému projednání žaloby proti každému jednotlivému žalovanému, případně do jednoho řízení vyloučil žaloby žalovaných, za něž o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jedná jménem státu jedno ministerstvo či ústřední správní orgán (v daném případě jde o Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a sociálních věcí). Obligatorní podmínkou pro uplatnění takového nároku u soudu je však jeho předchozí projednání u orgánu státu, jak vyplývá z §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Podle §15 odst. 2 OdpŠk se může poškozený domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nároku nebyl jeho nárok plně uspokojen. Pro posouzení takového nároku je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud podle §9 odst. 1 občanského soudního řádu, místně příslušným je obecný soud žalovaného. Je-li žalovaný stát, jde o okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu (§85 odst. 5 občanského soudního řádu). Vrchní soud dále vyslovil závěr, že byla-li žaloba podána u soudu bez předběžného projednání nároku u příslušného úřadu, jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud není v takovém případě oprávněn meritorně rozhodnout, je však povinen postupovat podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu, tj. řízení zastavit a postoupit věc příslušnému orgánu. K tomu Vrchní soud v Olomouci dodal, že „je zcela zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v občanském soudním řízení, ač byl namístě postup podle zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění. Za této situace Krajský soud v Brně rozhodoval jako soud věcně nepříslušný, ačkoliv mu ve věci náleželo v souladu s ústavním nálezem sp. zn. II. ÚS 1191/08 věc postoupit orgánu, do jehož pravomoci náleží“. Podle citovaného nálezu Ústavního soudu v případě, že účastník podá k soudu žalobu na ochranu osobnosti, jíž se domáhá nemajetkové újmy v penězích způsobené nezákonným rozhodnutím v občanském soudním řízení, aniž by nejprve uplatnil svůj nárok u příslušného státního orgánu, je povinností obecného soudu postupovat podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy řízení zastavit a postoupit věc příslušnému úřadu. Jestliže však obecný soud meritorně projedná a rozhodne, rozhoduje ve věci jako věcně a místně nepříslušný soud a svým postupem porušujícím čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny poruší základní právo účastníka na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
5. Soud prvního stupně věc při právním posouzení věci konstatoval, že Krajský soud v Brně v souladu s §226 odst. 1 občanského soudního řádu usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 25 C 33/2013-100, rozhodl o vyloučení žalob každého jednotlivého žalovaného k samostatnému projednání (§112 odst. 2 občanského soudního řádu); toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 10. 2014. Soud prvního stupně dále ve smyslu §104 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl o zastavení řízení a o postoupení věci po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu ve smyslu §14 odst. 1 a 3 OdpŠk, ve spojení s §6 odst. 1 OdpŠk. Za situace, kdy žaloba byla podána bez předběžného projednání u příslušného úřadu a ve věci tak nebyly splněny podmínky podle §103 a 104 odst. 1 OdpŠk, soud prvního stupně ve smyslu závazného právního názoru Vrchního soudu v Olomouci vyjádřeného i v usnesení ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 189/2014-97, dále nečinil závěry k otázkám vad žaloby, osvobození žalobce od soudních poplatků, ustanovení zástupce žalobci z řad advokátů a podobně.
6. Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu zjistil následující skutečnosti, v zásadě se však jedná o doplnění skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud upřesnil, že žalobce se podanou žalobou domáhal po 25 státních orgánech, aby se zdržely dalšího poškozování jeho dobrého jména a společně a nerozdílně mu nahradily nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-7, bylo žalobci uloženo doplnit konkrétní skutková tvrzení ve vztahu ke každému ze žalovaných, a byla mu k tomu poskytnuta lhůta v délce 5 dnů ode dne doručení, přičemž po marném uplynutí soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-29, podání žalobce ze dne 11. 12. 2013 odmítl podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu. Po podání odvolání proti tomuto usnesení žalobce doplnil skutková tvrzení podáním ze dne 30. 12. 2013, doručeným soudu prvního stupně dne 3. 1. 2014, a podáním ze dne 1. 2. 2014, doručeným soudu prvního stupně dne 3. 2. 2014. Vrchní soud v Olomouci na základě odvolání žalobce usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí žalobcova podání zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, protože podle skutkových tvrzení uvedených v žalobě a jejím doplnění dospěl k závěru, že nejde o žalobu na ochranu osobnosti, ale o žalobu na náhradu škody způsobené žalobci výkonem veřejné moci, když podle skutkových tvrzení (jakkoli přes svou obsáhlost nekonkrétních) lze dospět k závěru, že žalobce napadá nesprávný úřední postup žalovaných státních orgánů. Odvolací soud rovněž zjistil, že podmínkou pro uplatnění takového nároku u soudu je jeho předchozí projednání u orgánu státu (v této věci u Ministerstva vnitra), jak vyplývá z §14 odst. 3 OdpŠk, a věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této věci je obecný soud žalovaného. Podá-li žalobce žalobu u soudu, aniž své nároky předtím projednal s orgány státu, je povinností obecného soudu postupovat podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu, řízení zastavit a po právní moci tohoto rozhodnutí věc postoupit příslušnému orgánu, jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08. Krajskému soudu v Brně bylo tedy uloženo, aby vyloučil k samostatnému řízení věci vedené proti každému ze žalovaných a posléze o každém z nároků rozhodl v intencích právního názoru odvolacího soudu. Krajský soud v Brně tak nejprve usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 25 C 33/2013-100, které nabylo právní moci dne 31. 10. 2014, vyloučil věci směřující proti každému ze žalovaných k samostatnému řízení a poté vydal napadené usnesení ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 C 13/2014-37.
7. Odvolací soud po právní stránce zhodnotil, že soud prvního stupně v odvoláním napadeném rozhodnutí postupoval v souladu se závěry usnesení Vrchního soudu ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, a rovněž, že tento postup je zcela v souladu jak s předpisy hmotného práva (když §14 odst. 3 OdpŠk stanoví, že uplatnění nároku na náhradu škody podle uvedeného zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu), tak i s předpisy procesního práva (pokud podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví, a nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají přitom zachovány). Odvolací soud proto napadené usnesení jako věcně správné v souladu s ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil, když vadami netrpí ani v části týkající se náhrady nákladů řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu „odvoláním“ ze dne 30. 3. 2015 (č. l. 56), přičemž k výzvě soudu v podání ze dne 4. 11. 2015 (č. l. 61) vysvětlil, že svým podáním ze dne 30. 3. 2015 zamýšlel podat dovolání proti napadenému usnesení. Uvedená podání žalobce sepsal sám, zároveň však požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Ustanovený advokát následně ve lhůtě doplnil dovolání žalobce podáním ze dne 22. 1. 2019 (č. l. 183).
9. Žalobce má za to, že názor odvolacího soudu je zcela v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který v minulosti opakovaně uvedl, že pokud poškozený neuplatnil požadovaný nárok nejdříve u státního orgánu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínek řízení. Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněném pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení nebyl před uplatněním žaloby u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, měl by soud tento nedostatek podmínky řízení, jenž je odstranitelný, řešit postupem podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy řízení zastavit až poté, co učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku. Nejvyšší soud se obdobně vyjádřil také v rozsudku ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007, ve kterém uvedl, že byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení a namístě je postup podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se rovněž v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1813/2016, vyjádřil také k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/2008, přičemž názor uvedený v předmětném nálezu Ústavního soudu označil za vnitřně rozporný a zjevně nesprávný.
10. Z uvedeného podle žalobce vyplývá, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když potvrdil jako správný postup soudu prvního stupně, který řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu bez dalšího zastavil, neboť nesprávně považoval skutečnost, že nárok nebyl uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy, za neodstranitelnou překážku v řízení, namísto překážky odstranitelné. Podle shora popsaného názoru Nejvyššího soudu měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a nařídit postup podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu. S ohledem na skutečnost, že totožným nesprávným právním názorem trpí jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení v souladu s §243e odst. 2 větou druhou občanského soudního řádu.
11. Žalobce rovněž poznamenal, že v mezidobí již byl nárok žalobce předběžně uplatněn, což potvrzuje přípisem Ministerstva vnitra ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. MV-145718-15/P-2014, v důsledku čehož došlo k odpadnutí překážky, která bránila meritornímu projednání věci a soud prvního stupně tak může v řízení řádně pokračovat.
12. Nutno dále dodat, že podáními ze dne 21. 9. 2019 a ze dne 8. 11. 2019 žalobce vznesl námitky podjatosti vůči soudcům senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu, jež sám sepsal. Ministerstvo vnitra ve vyjádření k dovolání ze dne 31. 7. 2019 konstatovalo, že poté, co bylo řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy pravomocně zastaveno, projednalo žádost žalobce o náhradu újmy podle §14 OdpŠk a dopisem ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. MV-145718-15/P-2014, „požadovanou omluvu a odškodnění ve výši 100 000 Kč“ odmítlo. Ministerstvo vnitra upozornilo, že žalobce podal dovolání ze dne 22. 1. 2019 a napadené usnesení bylo vydáno dne 25. 2. 2015. Ministerstvo vnitra se proto domnívá, že dovolání je podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty ve smyslu §240 odst. 1 občanského soudního řádu a Nejvyššímu soudu navrhlo dovolání odmítnout.
13. Žalobce v replice k vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 21. 10. 2019 označil námitku opožděnosti podaného dovolání za zcela nedůvodnou a účelovou. Žalobce totiž podal dovolání již dne 25. 2. 2015 (správně 1. 4. 2015 – pozn. Nejvyššího soudu), kdy spolu s tímto úkonem žalobce s ohledem na zákonem stanovené obligatorní právní zastoupení požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Ke konečnému rozhodnutí o této žádosti došlo až dne 20. 12. 2018, kterým byl žalobci ustanoven zástupce uvedený v záhlaví. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 21. 12. 2019 (správně 21. 12. 2018 – pozn. Nejvyššího soudu) a s ohledem na odvolací lhůtu nenabylo právní moci dříve než dne 5. 1. 2019. Od právní moci usnesení započala dvouměsíční zákonná lhůta k doplnění dovolání běžet znovu ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 části věty druhé za středníkem občanského soudního řádu. Podání ze dne 22. 1. 2019 proto nelze hodnotit jako opožděné, když tímto podáním žalobce pouze precizoval své dříve podané dovolání prostřednictvím právního zástupce, jak to předpokládá zákon.
14. Generální inspekce bezpečnostních sborů ve svém vyjádření k dovolání ze dne 20. 4. 2020 poukázala na to, že sama je organizační složkou státu a účetní jednotkou. Její příjmy a výdaje tvoří samostatnou kapitolu státního rozpočtu. Její ředitel plní funkci vedoucího organizační složky. Žalobce však označuje žalovanou jako „Ministerstvo vnitra ČR – Generální inspekce bezpečnostních sborů“. Toto označení považuje za matoucí, neboť není patrno, zda žalovanou je Ministerstvo vnitra nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů, což jsou dvě rozdílné organizační složky státu. Má proto za to, že nejsou splněny základní zákonné podmínky pro řízení před Nejvyšším soudem.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Jak již bylo shora uvedeno, žalobce proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal „odvolání“ ze dne 30. 3. 2015, které bylo soudu doručeno dne 1. 4. 2015 (č. l. 56). K výzvě soudu následně v podání ze dne 4. 11. 2015 (č. l. 61) žalobce vysvětlil, že svým podáním ze dne 30. 3. 2015 zamýšlel podat dovolání proti napadenému usnesení. Uvedená podání žalobce sepsal sám, zároveň však požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Teprve usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2018, č. j. 25 C 13/2014-179, byl žalobci ustanoven zástupce pro předmětné dovolací řízení. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 1. 2019. Ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 části věty druhé za středníkem o. s. ř. od právní moci usnesení o ustanovení zástupce pro dovolací řízení počala žalobci znovu běžet dvouměsíční zákonná lhůta k doplnění dovolání. Doplnil-li tedy právní zástupce žalobce dne 22. 1. 2019 (č. l. 183) dovolání žalobce podané dne 1. 4. 2015 (v souvislosti s podáním žalobce ze dne 4. 11. 2015), Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo doplněno v zákonem stanovené lhůtě.
17. Dovolání tedy bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v případě, že nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku výkonu veřejné moci nebyl před podáním žaloby předběžně uplatněn u příslušného ministerstva, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odst. 1). Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány (odst. 2). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3). Je-li pro posouzení nároku na náhradu škody nezbytné zohlednit okolnosti, k nimž má v rámci své činnosti přístup úřad nebo jiný orgán veřejné moci, který není k jeho projednání příslušný, poskytne tento úřad nebo jiný orgán veřejné moci příslušnému úřadu nezbytnou součinnost; to platí pro řízení před soudem obdobně (odst. 4).
23. Podle §104 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány (odst. 1). Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (odst. 2).
24. Stejně jako v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1813/2016 (v této věci), i nyní Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dospěl k závěru, že „jestliže by nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení nebyl před uplatněním žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, měl by soud tento nedostatek podmínky řízení, jenž je odstranitelný, řešit postupem podle ust. §104 odst. 2 o. s. ř. – řízení zastavit, samozřejmě teprve poté, co učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (srov. např. R 20/1981 s. 142, R 28/1978 k §9 zákona č. 58/1969 Sb.).“ Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007: „Jak soudní praxe již dříve dovodila (a jak vyplývá z aktuálně platného ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 a 104 o. s. ř. a namístě je postup soudu podle §104 odst. 2 o. s. ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, publikovaný v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod č. 28, obdobně též ve zprávě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR publikované v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, pod č. 20).“
25. Z judikatury Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že až na výjimky, které však na posuzovanou věc nedopadají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1679/14) je požadavek na předběžné projednání nároku obligatorní podmínkou pro uplatnění nároku u soudu a pokud tak žalobce nepostupoval, je namístě postup podle §104 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 532/2013, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010 a ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007), tedy učinění vhodných opatření k odstranění této překážky a v případě nezdaru zastavení řízení (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3226/2013).
26. K tomu Nejvyšší soud dodává, že soud zároveň nemá povinnost následně věc postoupit, neboť tato povinnost se dotýká pouze neodstranitelných nedostatků podmínek řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. I podle judikatury Nejvyššího soudu (i nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08) se v případě neuplatnění nároku proti státu předběžně u příslušného orgánu jedná o odstranitelnou překážku řízení (lze ji odstranit právě uplatněním nároku u příslušného orgánu). Z uvedeného tedy vyplývá, že se v dané situaci použije úprava v §104 odst. 2 o. s. ř., která povinnost věc po zastavení řízení postoupit nestanoví (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3226/2013). Opačné závěry vyjádřené ve zmíněném nálezu Ústavního soudu jsou proto vnitřně rozporné a zjevně nesprávné.
27. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené, stejně jako v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1813/2016, dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže dovodil, že absence uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy před podáním žaloby u příslušného ministerstva je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a postupoval-li odvolací soud v dané situaci jinak, než podle §104 odst. 2 o. s. ř.
28. Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
29. Podle §84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
30. Podle §85 odst. 5 o. s. ř. je obecným soudem státu okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.
31. Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
32. Žalobce v žalobě podané dne 12. 12. 2013 provedl volbu místně příslušného soudu ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. tím, že uvedl, že podává žalobu na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Brně, neboť věc spadá do jeho rozhodovací pravomoci v daném regionu, kde došlo k protiprávnímu jednání vůči žalobci a kde tento byl nucen toho jednání strpět. Vrchní soud v Olomouci však následně usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, vyslovil, že nejde o žalobu na ochranu osobnosti, ale o žalobu z titulu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. Ve věcech ochrany osobnosti přitom byly v době podání žaloby podle §9 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, k řízení v prvním stupni příslušné krajské soudy. To však neplatí ve sporech o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v nichž vždy byly k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.
33. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 5 Cmo 47/2003 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, č. 12/2004, s. 454), uvedl, že právo volby místní příslušnosti dané na výběr podle §87 o. s. ř. přísluší jen žalobci. Pokud ten tohoto práva nevyužije třeba i tím, že podá žalobu u soudu, který místně příslušný být vůbec nemůže, nepřísluší tuto volbu vykonat ani soudu ani žalovanému.
34. Rovněž v odborné literatuře není pochybností o tom, že volba mezi obecným a na výběr daným soudem přísluší pouze žalobci (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 567, dále jen „Komentář“). Jakmile je žaloba doručena soudu, nemůže žalobce již provedenou volbu měnit, neboť tomu brání zásada perpetuatio fori vyjádřená v §11 odst. 1 o. s. ř. [srov. Komentář, s. 567; shodně HANDL, V., RUBEŠ, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 379, a HRÁDEK, J. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 358]. Procesní věda pak výslovně hovoří o konsumaci práva žalobce zvolit místně příslušný soud jako o jednom z účinků zahájení řízení (WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 7. vydání. Praha: Linde, 2014, s. 331). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li právo volby místně příslušného soudu okamžikem zahájení řízení vyčerpáno, nemůže být později žádným subjektem – tedy ani soudem – vykonáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016).
35. Podal-li tedy žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně, přičemž tento soud nemůže být místně příslušným soudem, je třeba dospět k závěru, že žalobce řádně nevyužil možnosti učinit volbu místně příslušného soudu ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. Místně příslušným projednat a rozhodnout věc žalobce je proto obecný soud žalované podle §85 odst. 5 o. s. ř.
36. Nejvyššímu soudu je rovněž známo z jeho úřední činnosti, že žalobce opakovaně vznáší nezdůvodněné námitky podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. Opakované nezdůvodněné námitky podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyšší soud považuje za zneužití procesních práv žalobce, které ve shodě s ustanovením §2 a §6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany. Podle odborné literatury zneužití procesního práva může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení. Má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k němu ve shodě s ustanovením §41 odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nebude přihlížet [k tomu srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9-10.]. Nejvyšší soud proto k námitce podjatosti soudců senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu nepřihlížel.
37. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně.
38. Nejvyšší soud rovněž podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozhodl o postoupení věci obecnému soudu žalované; věcně a místně příslušným soudem v dané věci je Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud rozhodující v občanském soudním řízení v prvním stupni (srov. §9 odst. 1 o. s. ř.).
39. V rámci nového projednání věci Obvodní soud pro Prahu 7 umožní projednání nároku žalobce příslušnou organizační složkou státu, případně po dobu předběžného projednání řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přeruší, a po odpadnutí překážky ve věci rozhodne.
40. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu