ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3065.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3065/2020-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 85/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2020, č. j. 14 Co 166/2020-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Vogela, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, č. j. 37 C 85/2019-59, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 152 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč a (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 114 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 79/2004 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalované týkající se závěru odvolacího soudu, že význam řízení pro žalobce byl snížený a nikoliv standardní, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v žalovanou citovaném rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3711/2018, vysvětlil, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1/13) nebo v případě, pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O takový výjimečný případ se však v posuzovaném řízení nejednalo. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zásadně nepodléhají dovolacímu přezkumu, plyne, že předmětem posuzovaného řízení byl majetkový spor o náhradu škody (bolestné, ušlý výdělek, ztížení společenského uplatnění), jehož výsledku si nemohl být žalobce předem vědom, když po vydání částečného rozsudku probíhalo řízení dalších cca 14 let, ve věci probíhalo rozsáhlé dokazování, a to včetně znaleckých zkoumání; žalobce (v posuzovaném řízení žalovaný) také nakonec nebyl zavázán k peněžitému plnění v rozsahu původně podané žaloby. Uzavřel-li proto odvolací soud, že význam posuzovaného řízení pro žalobce byl standardní (nikoli snížený), není jeho posouzení nikterak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to přesto, že namítaná nejistota na straně poškozeného se měla týkat „pouze“ výše jednotlivých dílčích nároků.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž neocitá v rozporu se závěry žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, v souvislosti se zpochybňovaným posouzením kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) a e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“(tedy složitosti řízení a postupu soudů) samostatně a v jejich vzájemném poměru, postupoval v dané věci odvolací soud tak, jak to předvídá rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012) a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní, zasluhující si zásah Nejvyššího soudu, a to včetně úvahy o obvyklé délce odvolacího řízení.
Nejvyšší soud přitom opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu