ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3193.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3193/2018-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Michaelem Nippertem v právní věci žalobkyně N. G., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Křížem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátu, Masarykovo nám. 91/28, proti žalované R. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové, Osvobození 829, o žalobě žalobkyně na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč a o žalobě žalované na omluvu a úhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné po sp. zn. 20 C 278/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2017, č. j. 71 Co 126/2017-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 616 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Kocura.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení proti žalované domáhala zaplacení částky 200 000 Kč coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku jednání žalované spočívajícím v hrubém pomlouvání v dopise adresovaném tchánovi žalobkyně, v narušování soužití žalobkyně s jejím přítelem ve formě slovního napadání a urážení, slovním urážením žalobkyně v nemocnici v Orlové v březnu 2013, navedením manžela žalované k návrhu na exekuci vůči příteli žalobkyně a ve vhazování různých lístků do schránky žalobkyně. Žalovaná se vůči žalobkyni domáhala zaslání omluvného dopisu a zaplacení částky 30 000 Kč jako kompenzaci nemajetkové újmy.
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 20 C 278/2015-142, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 10 000 Kč (výrok I), co do částky 190 000 Kč žalobu žalobkyně zamítl (výrok II), rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), uložil žalobkyni, aby žalované zaslala omluvný dopis s obsahem dále specifikovaným (výrok IV), uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila částku 30 000 Kč (výrok V) a uložil žalobkyni, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatila 113 708,70 Kč (výrok VI).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 71 Co 126/2017-199, rozsudek soudu prvního ve výrok I změnil tak, že žalobu žalobkyně co do částky 5 000 Kč zamítl a potvrdil v tomto výroku ohledně částky 5 000 Kč, dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II - VI (výrok I) a uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 470 Kč (výrok II).
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) podala nejprve sama a následně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „ o. s. ř. “, ve znění účinném od 30. 9. 2017 do 31. 1. 2019 (viz čl. IV. a čl. XII. zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Žalobkyně v dovolání uvedla, že podala dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, přičemž vyjádřila přesvědčení, že soud prvního stupně se při hodnocení dokazování dopustil závažných procesních chyb, neprovedl hodnocení dokazování v souladu s provedenými důkazy, a tímto řízení zatížil závažnou procesní vadou, která vyústila v nezákonný rozsudek, přičemž postupem odvolacího soudu pak byl tento nezákonný postup potvrzen, když ani odvolací soud se řádně nezabýval jejími námitkami a předloženými důkazy. Dovolání dále obsahuje polemiku žalobkyně s postupem soudů obou stupňů ohledně provádění důkazů a jejich hodnocení, respektive kritiku skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, k čemuž žalobkyně předkládá své názory na správný postup soudů a svoji verzi skutkového stavu. Žalobkyně také vytkla soudům obou stupňů, že jí neposkytly dostatek prostoru a potřebná poučení, aby prokázala svá tvrzení, z čehož dovozovala svůj neúspěch ve věci.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání z důvodu, že v něm žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, popřípadě zamítnutí dovolání, neboť v daném případě bylo provedeno řádné dokazování, na základě kterého byl správně zjištěn skutkový stav věci.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř. , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 ).
Uvedeným požadavkům tak dovolatelka nedostála, pokud své dovolání založila výhradně na kritice dokazování a hodnocení důkazů.
Žalobkyně totiž ve svém dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., tedy, zda napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně ve svém dovolání ani nevymezila žádnou dovolací otázku.
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( §241a odst. 2 o. s. ř. ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod “. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání), pak může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a na kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Bez významu je tudíž argumentace žalobce, že z provedených důkazů měly soudy nižších stupňů učinit odlišné skutkové závěry.
Posuzované dovolání tak trpí shora vylíčenými vadami.
K tvrzené vadě řízení spočívající v neposkytnutí prostoru žalobkyni a v absenci řádného poučení o jejích procesních právech by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by bylo dovolání posouzeno jako přípustné ( §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 , §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 , §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „ advokátní tarif “), tj. částkou 9 300 Kč, neboť předmětem řízení byly tři nároky ve věcech osobnostních práv. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( §13 odst. 1 , 3 advokátního tarifu) a částka 2 016 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty ( §137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
Mgr. Michael Nippert
pověřený člen senátu