ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3203.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3203/2018-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce D. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o zaplacení 1 507 543,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 177/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 13 Co 357/2017-138, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalované domáhá zaplacení částky 1 507 543,29 Kč s příslušenstvím z důvodu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu žalované při výkonu státního dozoru nad Investiční společností Futurum a. s. (dále jen „ISF“) a Podílovým fondem FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“). Žalobce požadoval náhradu skutečné škody ve výši 344 965,50 Kč představující 34,845 % nominální hodnoty jím vlastněných podílových listů PFFA a rovněž se domáhal ušlého zisku ve výši 1 162 577,79 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 39 C 177/2009-82, ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. 7. 2017, č. j. 39 C 177/2009-106, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 181 168 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 11. 2009 (výrok I), co do zbylé části žalobu zamítl (výrok II), a také rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 13 Co 357/2017-138, rozsudek soudu prvního stupně pokud jím bylo rozhodnuto o příslušenství změnil tak, že žalobci se přiznává úrok z prodlení v zákonné výši již ode dne 11. 8. 2009, ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 163 797 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud předně uvedl, že soud prvního stupně po celou dobu řízení jednal s Ministerstvem financí jako organizační složkou státu, respektive s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, avšak že s ohledem na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 6050/2016 a 30 Cdo 5768/2016 sám již jednal pouze s Českou národní bankou jako v projednávané věci příslušnou organizační složkou státu. V tomto ohledu poukázal na §102 zákona č. 189/2004 ve znění účinném od 1. 4. 2006, §44 zákona č. 6/1993 Sb., čl. III bod 1 zákona č. 57/2006 Sb., §534 a násl. zákona. č. 240/2013 Sb. s tím, že do její působnosti spadá s účinností od 1. 4. 2006 výkon státního dozoru na investičními fondy a investičními společnostmi). Současně v této souvislosti odkázal na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 55/2014, 30 Cdo 82/2013, 30 Cdo 344/2013 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1171/15.
Odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, vzal za relevantní prokázanou skutečnost, že ke dni 15. 11. 1995 byla vyhotovena rozvaha podílového fondu, která byla podle kontrolního protokolu ze dne 27. 3. 1996 podkladem pro kontrolu a to ve smyslu §25 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění ke dne 30. 6. 1996 (dále jen „ZISIF“). Podle názoru odvolacího soudu pak námitka žalované, že orgán dozoru nebyl povinen věnovat pozornost rozvaze podílového fondu vypracované ke dni 30. 6. 1995, případně skutečně předložené ministerstvu do 30. 9. 1995, nasvědčuje spíše formálnímu přístupu k výkonu dozoru, pokud rozsah oprávnění k jeho výkonu byl nastaven poměrně široce a kdy v případě potřeby mohly být vyžadovány informace od investičních společností a investičních fondů o jejich činnosti i nad rámec zákonem stanovené povinnosti těchto společností k podání zpráv o hospodaření podle §25 ISIF. Jako zavádějící posoudil argument, že soud prvního stupně nevysvětlil, z jakých položek účetních dokladů mělo být zřejmé, že investiční společnost nepoužila peněžní prostředky získané prodejem podílových listů k nákupu cenných papírů, ani je v plné výši neukládala na zvláštní účty u bank, neboť soud prvního stupně při svém rozhodování nevycházel ze zjištění, že tomu tak skutečně bylo, nýbrž ze skutečnosti, že vykazované údaje měly být prověřeny a teprve jejich kontrolou mohlo být objasněno, zda byly či nebyly a z jakého důvodu zakoupeny cenné papíry, včetně existence hotovosti v rozsahu přes 60 % majetku fondu v pokladně ke dni 30. 6. 1995, a že tedy již tyto skutečnosti samy o sobě měly být minimálně důvodem k provedení kontroly. V tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, podle kterého se při dozoru nad investičními společnostmi a fondy mělo jednat o dozor soustavný a ne jednorázový, který by byl zahajován na základě vnějšího podnětu (např. na základě stížnosti poškozeného klienta) a musel být založen na analýze rizika. K tomu odvolací soud dodal, že žalovaná ani nepopírá, že mimo jiné z rozvahy vyhotovené ke dni 30. 6. 1995 ministerstvo při kontrole konané v březnu 1996 zjistilo porušení povinnosti investiční společnosti nakoupit cenné papíry, nebo finanční prostředky uložit na zvláštní účet u bank.
Jako správný zhodnotil odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že shora uvedené skutečnosti měly již v návaznosti na podání zprávy o hospodaření doručené dne 30. 9. 1995 vést orgán dozoru minimálně k uskutečnění kontroly podle zákona o státní kontrole a podle jejích výsledků přijmout adekvátní opatření, zvláště když již v předchozí době byla zjištěna méně závažná porušení povinností investiční společnosti. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že dobu dvou měsíců stanovenou v §37 odst. 2 ISIF by si proces potřebný k výslednému řešení jistě vyžádal. Uzavřel tedy, že pokud dozorový orgán nejednal a v důsledku toho mohla investiční společnost nadále prodávat podílové listy a nakládat s majetkem v podílovém fondu, je třeba dovodit, že při výkonu dozoru žalovaná selhala, přičemž toto selhání je porušením povinnosti stanovené zákonem k ochraně investorů a je třeba je kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, v důsledku něhož mohla investiční společnost v období po 30. 11. 1995 nadále prodávat podílové, listy a nakládat s majetkem v podílovém fondu a následkem něhož vznikla škoda podílníkům, kteří koupili podílové listy po 30. 11. 1995.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žalobcův nárok posuzoval z hlediska §36 OdpŠk, neboť žalobce utrpěl majetkovou újmu v situaci, kdy jeho nárok nebyl zcela uspokojen v rámci likvidace, popřípadě v konkurzu a žalobce se již nedomohl uspokojení svého nároku proti dlužníku, přičemž taková situace nastala dne 15. 7. 2009, kdy správkyně konkurzní podstaty oznámila žalobci, že již žádné další plnění z konkurzní podstaty neobdrží a tehdy žalobci v důsledku nesprávného úředního postupu žalované vznikla škoda.
Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně také náležitě vypořádal s tvrzením žalobce, že žalovaná nemohla přijmout účinné opatření, respektive zahájit správní řízení k přijetí příslušného opatření dříve, než po 30. 9. 1995, vzhledem k probíhající reklamní kampani investiční společnosti, konkrétně již ke dni 28. 4. 1995, v reakci na zprávy v tisku. V tomto ohledu odvolací soud vyjádřil názor, že tutéž míru obezřetnosti, kterou žalobce požaloval od státu, mohl zachovat i on v reakci na negativní informace o obchodech investiční společnosti, které se objevily v mediích, a nenakupovat následně podílové listy této společnosti. Pro žalovanou mohly tyto informace -podle odvolacího soudu- sloužit v nejlepším případě k soustavnějšímu sledování a vyhodnocování činnosti investiční společnosti, což v souhrnu s tím, co vyplynulo ze zpráv o hospodaření předložených investiční společností, mělo nastartovat proces vedoucí k výslednému řešení.
O úroku z prodlení bylo podle odvolacího soudu rozhodnuto v souladu s konstantní judikaturou k §14 a §15 OdpŠk. Odvolací soud pouze žalobci přiznal úrok z prodlení již od 11. 8. 2009.
Odvolací soud zrušil v rozsahu odvolání zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 163 797 Kč s příslušenstvím, neboť v tomto rozsahu posoudil rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Je tedy na soudu prvního stupě, aby se znovu zabýval žalobcovým nárokem na 34,845 % z částky 470 000 Kč, tedy částkou, kterou žalobce neobdržel od státu z titulu pojištění vkladů z hodnoty podílových listů zakoupených jeho právním předchůdcem před 30. 11. 1995, konkrétně ve dnech 8. 9. 1995 a 2. 11. 1995.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího a potvrzujícího výroku napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), zastoupená pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. , včasným dovoláním ( §240 odst. 1 o. s. ř. ).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. pro níže uvedené otázky hmotného a procesního práva v tom, že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně v rozhodovací praxi dovolacího soudu tyto otázky nebyly řešeny, či jsou jím řešeny rozdílně.
1) Za „otázku zásadního právního významu, jejíž zodpovězení je v daném případě samou podstatou problému, žalovaná považuje skutečnost, kdy, tj. za jakých okolností, bylo možné přistoupit k aplikaci §37 odst. 2 písm. d) ZISIF … Je proto třeba vyložit, jaké podmínky musely být splněny, aby dozorový orgán po právu přistoupil k odejmutí povolení k činnosti ISF nejpozději k datu 30. 11. 1995, a zda tomu tak v posuzovaném případě bylo. S touto otázkou pak bezprostředně souvisí i to, zda byl obsah dokumentů doručený Ministerstvu financí dne 30. 9. 1995 dostatečným a nezpochybnitelným důvodem k tomu, aby založil nezbytnost (resp. povinnost orgánu dozoru) bezodkladně konat (při zohlednění správního uvážení orgánu dozoru) ve formě provedení kontroly a následného okamžitého odnětí povolení k činnosti, a zda je odvolacím soudem stanovené datum 30. 11. 1995 opravdu datem, k němuž mělo být povolení k činnosti nejpozději odejmuto.“
Žalovaná uzavírá, že „nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci §37 odst. 2 písm. d) ZISIF , navíc k datu 30. 11. 1995, jak uvádějí oba soudy. Závěry obou soudů tak dle názoru žalované spočívají v nesprávném právním posouzení věci, a to přesto, že se odvolávají i na závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který se však, dle názoru žalované, nevypořádal s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, jež odpovědnost státu v daném případě vyloučilo.“
2) Dále dovolatelka pokládá otázku: „Za jakých okolností je možné dovodit závěr o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu dozoru, pokud je škoda způsobena úmyslnou trestnou činností třetí osoby, jejímž pojmovým znakem je vyhnutí se odhalení ze strany dozorových orgánů? Lze v této souvislosti přičítat odpovědnost státu za škodu jen na základě jedné z hypotetických variant o možném postupu orgánu dozoru za daného skutkového stavu věci, a je příčinou způsobené škody (a to příčinou výlučnou a bezprostřední) jednání státu nebo trestná činnost vedení ISF?“
Dovolatelka shledává pro výše uvedenou otázku předpoklad přípustnosti dovolání, ve smyslu §237 o. s. ř. , v existenci odlišné rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a sp. zn. 30 Cdo 82/2013, či sp. zn. 30 Cdo 509/2013, která byla vydána ve skutkově i právně téměř totožných věcech a přitom obsahují odlišné závěry. Je pro ni „v této souvislosti poněkud překvapivý závěr plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu, že odpovědnost (v daném případě po datu 30. 11. 1995 de facto výlučnou odpovědnost) za škodu způsobenou úmyslnou trestnou činností třetí osoby má nést výlučně stát, a to pouze a jedině v důsledku toho, že dozorový orgán údajně včas nekonal způsobem stanoveným v §37 odst. 2 písm. d) ZISIF , a ve lhůtě do 30. 11. 1995.“
3) Další otázkou, která je z pohledu dovolatelky pro posouzení daného případu odvolacím soudem zásadní, a ze strany odvolacího soudu nebyla řešena, je posouzení případné dělené odpovědnosti ve smyslu §438 odst. 2 obč. zák. , či využití institutu moderačního práva soudu dle §450 obč. zák. Dovolatelka má za to, že při jejím posouzení odvolací soud nebral v potaz závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1702/2012, sp. zn. 30 Cdo 493/2013), respektive nezabýval se aplikací §438 odst. 2 obč. zák. , popřípadě §450 obč. zák., a nezkoumal, zda nejde o odůvodněný případ, v němž lze stanovit, že ti, kteří škodu způsobili, za ni odpovídají jen podle své účasti na jejím způsobení, neboť tak soud podle výše uvedené judikatury musí učinit v každém konkrétním případě.
Žalobce se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 6. 8. 2018, ve kterém poukazuje na nedůvodnost, ale zejména na nepřípustnost dovolání. V tomto ohledu poukazuje na bagatelnost ve vztahu k měnícímu výroku napadeného rozsudku ohledně příslušenství. K otázce posouzení aplikace §37 odst. 2 písm. d) ZISIF odkazuje na ustálenou soudní praxi - rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5768/2016 a sp. zn. 30 Cdo 6050/2016 s tím, že odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2362/2015 na tom nemůže nic změnit, neboť se jedná o ojedinělé vybočení z rozhodovací praxe. Ke druhé dovolací otázce uvádí, že žalovanou uváděné rozhodnutí Nejvyšího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 nemá judikaturní přesah. K oběma prvním otázkám rovněž uvádí, že se jedná o polemiku se skutkovými závěry, popřípadě o snahu žalované zvrátit již konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ke třetí otázce dělené odpovědnosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 cdo 509/2013, ve kterém tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena s tím, že není na místě uplatnění dělení odpovědnosti podle §438 odst. 2 obč. zák. Podle žalobce otázka pasivní legitimace na straně žalované předestřená žalovanou v dovolání není na místě, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5768/2016 a sp. zn. 30 Cdo 6050/2016.
Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. , ve znění účinném od 30. 9. 2017, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ani dovolatelkou předestřené otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem totiž není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jedná se tedy o otázky dovolacím soudem již řešené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3447/2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ) a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Dovolatelka se k otázkám v dovolání obšírně vyjadřuje, přičemž většina námitek směřuje buď do skutkových zjištění, nebo jsou polemikou se správností závěrů odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), když např. uvádí alternativy možného postupu právního předchůdce žalované (Ministerstva financí) při inkriminované dozorové činnosti. Takové námitky podle procesní úpravy dovolacího řízení účinné od 1. 1. 2013 ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit ( §241a odst. 1 o. s. ř. ), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ve stávajícím znění založit. Namítá-li dovolatelka, že závěry obou soudů nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejího názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 ).
V rozsahu otázky 1) odvolací soud nepřijal jiný právní závěr, pokud dovodil nesprávný úřední postup Ministerstva financí v časovém úseku od 1. 12. 1995 do 18. 6. 1996 (do kterého spadá skutkové zjištění v řešené věci; tj. nákup podílových listů žalobce v rozsahu období od 15. 12. 1995 do 8. 1. 1996), než byl přijat v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, kde Nejvyšší soud uzavřel, že nesprávný úřední postup spočívající v neuložení sankce ISF ministerstvem podle §37 odst. 2 písm. c) či dle §37 odst. 2 písm. d) ZISIF má svůj počátek nejpozději k 1. 12. 1995 (poslední den zákonné lhůty stanovené ustanovením §37 dost. 4 ZISIF k dozorovému opatření ze strany ministerstva byl 30. 11. 1995). Nejvyšší soud v komentovaném rozsudku vyšel ze skutkových závěrů odvolacího soudu o tom, že porušení §12 odst. 3 věta druhá ZISIF spočívalo ve skutečnosti, že si PFFA ponechával vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně. To vedlo následně (mimo jiné) ministerstvo k odnětí povolení k činnosti ISF rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996. Šlo přitom o skutečnost ministerstvu známou z rozvahy PFFA vypracované ke dni 30. 6. 1995 a doručené ministerstvu dne 30. 9. 1995. Dovolací soud nadto konstatuje, že tyto okolnosti jsou totožné i v řešené věci a nejsou dovolatelce z mnoha řízení, kterých byla účastnicí, neznámé. Pro výše uvedené je tedy v tomto rozsahu dovolání nepřípustné, neboť se odvolací soud svým právním posouzením neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud připomíná, že meritum řešené věci (určení nesprávného úředního postupu Ministerstva financí) již bylo v různých souvislostech posouzeno nižšími soudy i Nejvyšším soudem v dalších mnoha řízeních, a tak právní závěr o nesprávném úředním postupu ministerstva ve věci ISF (ve výše uvedeném časovém úseku) je již postaven najisto. V těchto dalších řízeních se okolnosti lišily zejména konkrétními účastníky, kterých jako investorů bylo registrováno řádově stovky, a také obdobími, ve kterých poškození dle jejich tvrzení utrpěli újmu. V rozsudku ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, Nejvyšší soud dovodil, že „v souladu s judikatorním řešením, které Nejvyšší soud k uvedené otázce přijal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, lze uzavřít, že v posuzovaném případě by mohlo být defraudaci finančních prostředků některých z podílníků zabráněno tehdy, jestliže by orgán dozoru uložil sankci v podobě odejmutí povolení podle §8 [ §37 odst. 2 písm. d) ZISIF ]; k tomuto kroku ostatně ze strany státu došlo nakonec ke dni 18. 6. 1996“ … a pokračoval … „Dovolací soud je nadto přesvědčen o tom, že defraudaci, a tím i vzniku škody na straně některých podílníků mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů a vydávání akcií a určení správce majetku podle §37 odst. 2 písm. c) ZISIF . Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli koupit a škoda by jim proto nevznikla.“
Jiný rozpor s označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak v právním posouzení konkrétních skutkových zjištění shledat nelze, když dovolatelka vede spíše toliko obecnou polemiku se závěrem odvolacího soudu. Nelze přisvědčit ani její argumentaci týkající se nezohlednění znaleckého posudku odvolacím soudem (vytvořeného na základě požadavku dovolatelky). Je věcí soudu, kterým důkazům přizná přesvědčivost za splnění podmínky zabývání se důkazy jak samostatně, tak i v souhrnu v kontextu řešené věci, přičemž skutkové závěry z takových důkazů pak nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (srov. §241a odst. 1 a 6 a §243f odst. 1 o. s. ř. ).
V rozsahu námitek dovolatelky uvedených v otázce 2) a 3) vážících se k jejímu podílu na škodě (vzhledem k trestné činnosti prokuristy ISF, tj. dalšího škůdce) je dovolání též nepřípustné. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, byl přijat závěr, že odpovědnost státu nelze vyloučit pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému, žalobcem v tomto řízení uplatněný nárok je tedy jeho dispozitivním projevem realizace možnosti vyplývající z §438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba nalézt, zda jím vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu jemu (nepochybně) vzniklou nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnosti případných jiných škůdců a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jak bylo tedy již dříve řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném poměru, zde je však tvrzeno, že žalovaná je jedním z nich. Odvolací soud se tedy ani v tomto směru svým posouzením odpovědnosti žalované neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rovněž ani otázka, jaká organizační složka je příslušná jednat za stát, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že za stát je oprávněna jednat v tomto řízení Česká národní banka, neboť do její působnosti spadá s účinností od 1. 4. 2006 výkon státního dozoru nad investičními fondy a investičními společnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6050/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013). Dovolatelka ve svém dovolání namítá (činí tak opakovaně i v jiných řízeních), že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015 , týkající se skutkově obdobné věci, dovolací soud zaujal k řešené otázce (oproti shora citované judikatuře) odlišný právní názor. Senát Nejvyššího soudu však nedospěl k závěru o nutnosti předložit tuto otázku k rozhodnutí svému velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů ( zákon o soudech a soudcích ), neboť se jedná toliko o otázku procesního práva, u kterých s ohledem na ustanovení §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích není takový postup obligatorní, a nadále setrvává na ustáleném právním názoru (obsaženém ve shora citované judikatuře), od nějž se nemíní odchýlit.
Dovolací soud neshledává přípustnost dovolání ani pro opakující se námitku rozpornosti rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou mají představovat rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, stojící proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4681/2015, v němž odmítl podobně založený argument žalované, a to právě vzhledem k okolnosti, že žalovaná tímto způsobem zpochybňuje závěry meritorně vyřešené v rozsudcích dovolacího soudu pro tvrzený rozpor s usneseními téhož soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta. Ústavní soud však v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z usnesení dovolacího soudu plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikaturní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích (k tomu srov. rovněž usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu