ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3258.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3258/2018-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) E. Š., narozené XY, bytem XY, b) B. Š., narozeného XY, bytem XY, c) L. Š., narozeného XY, bytem XY, d) K. K., narozené XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemateriální újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 52/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 58 Co 304/2017-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se vůči žalované domáhali náhrady nemateriální újmy ve výši 75 614,27 Kč pro každého z nich podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení 4 let a 6 měsíců vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 61/2011, přičemž při stanovení výše zadostiučinění vycházeli ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, (dále jen „Stanovisko“), a to ze základní částky 20 000 Kč za rok řízení. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba M. V. proti žalobcům, jíž se domáhala ochrany proti tvrzenému neoprávněnému vniknutí do jejího bytu a odcizení či zničení jejích věcí, žalobci považovali tuto žalobu za šikanózní, byli obviňováni z jednání, které je trestně postižitelné. Průběh řízení byl provázen dlouhými prostoji a mezerami mezi jednotlivými jednáními, kdy soud přes opakované výzvy nebyl schopen přimět žalobkyni k postupu věci bez průtahů.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6.2017, č. j. 25 C 52/2017-98, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců částku 75 614,27 Kč (výrok I) a uložil žalobcům, aby žalované společně a nerozdílně zaplatili na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 58 Co 304/2017-121, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení II změnil tak, že každému ze žalobců uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení 75 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli včasným dovoláním žalobci (dále také „odvolatelé“), kteří přípustnost dovolání spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobci dovolání odůvodnili tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku předpokladů právní odpovědnosti za nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk a že nesprávně interpretoval jednotlivé okolnosti mající vliv na přiměřené zadostiučinění.
Podle žalobců má být dovolacím soudem vyřešena jinak otázka interpretace nesprávného úředního postupu a vlivů na něj zejména z hlediska §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, a to při zohlednění věku žalobců v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené. V tomto ohledu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, namítli, že zohlednění jejich vyššího věku (65 - 75 let) nemůže být zcela opomenuto, neboť i tato skupina starších účastníků řízení vnímá zásah do svých práv intenzivně. Odvolací soud nesprávně interpretoval jako nevýznamnou skutečnost - věk žalobce c), jemuž bylo 66 let v době zahájení řízení a 71 let při skončení. K tomu dodali, že podle dat Českého statistického úřadu pro rok 2017 byl průměrný věk dožití u mužů 76 let a že rozdíl 10 let rozhodně nelze vyložit jako hluboko pod průměrným věkem dožití. Poukazovali dále na subjektivní dopad na jedince a na zvýšený význam posuzovaného řízení, zejména s ohledem na psychické vytížení ve vysokém věku v návaznosti na ohrožení jejich dobrého jména, cti, svobody a ochrany obydlí s rizikem zahájení případného trestního stíhání. Žalobci proto intenzivně vnímali velký společenský tlak a ohrožení jejich osob, které se zvyšovaly úměrně s délkou řízení.
Žalobci namítali, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky podle §31 a odst. 3 písm. d) OdpŠk v rámci kritéria zohlednění postupu orgánu veřejné moci, neboť odvolací soud nesprávně posoudil, že soud v posuzovaném řízení zjevně nevyužil procesních nástrojů k eliminaci zdržovacího chování protistrany, i přestože tak měl soud ze zákona učinit v rámci zásady procesní ekonomie a rychlosti řízení. K tomu poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Zdůraznili, že celé řízení trvalo celkově 4 roky a 6 měsíců, v průběhu řízení docházelo k průtahům ze strany soudu, řízení neprobíhalo plynule, soudní spor byl rozhodnut v nepřiměřeně dlouhé lhůtě a že vlivem nevhodného postupu soudu protistrana zdržovala řádné a včasné projednání věci, na což opakovaně upozorňovali a žádali o zjednání nápravy.
Podle žalobců se rovněž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, a to při zohlednění zásahu do jejich cti, dobré pověsti, svobody a ochrany obydlí, výše hodnoty žalované částky v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené. V této souvislosti odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010 a sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. Ve sporu byla významná pro žalobce i žalovaná částka, která činila 1 038 332 Kč, přičemž odvolací soud nepřihlédl k okolnosti, že žalobci a) a c) jsou manželé se společným jměním, tudíž na ně měla dopad mnohem větší, neboť částka přesahující výši 500 000 Kč měla pro žalobce a) a c) ve starobním důchodu velký význam. Dopad na jejich dalších život v případě vyhovění žalobě by byl značný, přičemž by tím byla zasažena celá rodina XY.
Přípustnost dovolání žalobci dále dovodili i s ohledem na právo na spravedlivý proces a potřebnosti poskytnutí právní ochrany jejich ústavních práv ze strany Nejvyššího soudu podle čl. 10, čl. 12, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen „Listina“), které byly nepřiměřeně ohroženy a poškozeny soudními průtahy v řízení, k čemuž odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Zdůraznili, že celý spor vůči nim byl vyvolán zcela šikanózně s cílem poškodit jejich dobré jméno a čest.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ), uvedl, že „[O]sobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska Nejvyššího soudu není myšleno osoby starší 60ti let. Z materiálů předložených žalobkyní v dovolání ostatně vyplývá, že období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka.“ Otázkou zohlednění věku v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou se Nejvyšší soud dále zabýval například v rozsudcích ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013 , ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019.
Odvolací soud shora uvedený právní závěr respektoval, jestliže neshledal významným věk žalobců se závěrem, že nejstaršímu z nich bylo v době zahájení řízení 66 let, což je sice již věk důchodový, nicméně hluboko pod průměrným věkem dožitím 75 až 80 let. Dovolateli namítané zohlednění vyššího věku 65 - 75 let poškozených v rámci kriteria významu předmětu řízení tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, přičemž Nejvyšší neshledal důvodu vyřešit danou otázku jinak.
K výše uvedenému lze dodat, že žalobci nebyla předložena žádná právní argumentace, která by měla vést ke změně rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé pouze poukázali na věk žalobce c) a s tím obecně spojenou psychickou zátěž, avšak neuvedli žádné zdravotní problémy, jimiž by žalobce c) trpěl ani netvrdili žádné skutečnosti o jeho sociální situaci. Jejich odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 , pak nebyl přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena otázka významu řízení pro poškozenou osobu při zohlednění jejího pokročilejšího věku s jistými zdravotními potížemi.
Ani při řešení otázky výše žalované částky v posuzovaném řízení jako jednoho z kritérií pro význam předmětu řízení pro poškozené se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud neshledal zvýšený význam řízení pro žalobce, jestliže předmětem sporu byl spor mezi původními spoluvlastníky, respektive členy jejich rodin a žalovaná částka sice byla vysoká, přesahovala 1 000 000 Kč, avšak se dělila mezi čtyři žalované, kteří nejistotu vyplývající z probíhajícího řízení sdíleli společně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 150/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 170/2013).
Pokud žalobci namítali, že soud v posuzovaném řízení zjevně nevyužil procesních nástrojů k eliminaci zdržovacího chování protistrany a že opakovaně upozorňovaly na průtahy řízení způsobené nečinností soudu a žádali o zjednání nápravy, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud učinil. Dovolateli namítané skutečnosti za skutkových zjištění soudů neplynou, neboť odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení probíhalo plynule bez nedůvodných období nečinnosti a že pokud jednání ve dvou případech nebyla nařízena obratem, mělo to své opodstatnění, kdy v prvém případě po provedeném místním šetření účastníci řešili předání věcí, které byly předmětem sporu, část sporu se tak tímto způsobem vyřešila, a ve druhém případě pro závažné zdravotní důvody na straně žalobkyně, přičemž žalobci nepodali žádný návrh na určení lhůty či stížnost na průtahy v řízení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze, tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014 , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014 , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015 , a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015 ).
Nejvyšší soud konečně uvádí, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka, kterou žalobci odůvodnili odkazem na právo na spravedlivý proces a potřebnost poskytnutí právní ochrany jejich ústavních práv ze strany Nejvyššího soudu podle čl. 10, čl. 12, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, které měly být nepřiměřeně ohroženy a poškozeny soudními průtahy v řízení, neboť (z hlediska podmínky §241a odst. 2 o. s. ř. ) se nejedná o vymezení přípustnosti dovolání způsobem, který předpokládá §237 o. s. ř. Nic na tom nemění ani odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , totiž vyplývají následující právní závěry. Zákonodárce v §241a odst. 2 o. s. ř. stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na §237 až 238a o. s. ř. Ustanovení §237 o. s. ř. vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Nadto je třeba připomenout, že ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Na tuto judikaturu musí dovolatel ve svém podání odkázat. Vzhledem k tomu, že dovolatel kromě odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, a námitky porušení ústavně zaručených práv a svobody, nikterak nevymezuje přípustnost odkazem na judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu, nemůže namítaná vada řízení založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu