ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3316.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3316/2020-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. K., narozeného XY, doručovací adresa XY, zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 36/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2019, č. j. 26 C 36/2019-90, a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 28 Co 53/2020-103, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2019, č. j. 26 C 36/2019-90, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 28 Co 53/2020-103, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. 26 C 36/2019-90, rozhodl tak, že řízení se „o částku Kč 279 045,50“ zastavuje (výrok I rozsudku), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky „Kč 279 045,50“ ve výši 9 % ročně od 8. 12. 2018 do 31. 5. 2019, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku), naproti tomu žalobu o zaplacení „Kč 1 033 754,40“ s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 7. 6. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení z částky „279 045,50“ ve výši 9 % ročně od 7. 6. 2018 do 7. 12. 2018 zamítl (výrok III rozsudku) a vyslovil též, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši „Kč 42 410“ (výrok IV rozsudku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok III rozsudku soudu prvního stupně) o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody za vynaložené náklady obhajoby ve výši 312 799,90 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí, to vše na podkladě tvrzení, že proti němu bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 2/2015 „nezákonné trestní stíhání“, které skončilo zprošťujícím rozsudkem ze dne 31. 1. 2018.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž došlo k potvrzení zamítavého výroku III rozsudku soudu prvního stupně, napadl žalobce včasným dovoláním, které směřovalo i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Dovolání žalobce výslovně uplatnil i proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně (srov. bod I. dovolání).
V posuzované věci je tak dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není zákonem založena a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dovolání v rozsahu, v jakém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, odmítl.
Žalobce přípustnost svého dovolání spojoval s tím že „právní závěry napadeného rozsudku by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“, přitom zákon (v §237 o. s. ř.) takový dovolací důvod nezná (přípustnost dovolání založená na tom, že má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak, by předpokládala, že by žalobce označil konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nějž se má Nejvyšší soud samotný odchýlit, což žalobce ve svém dovolání neučinil). Podle obsahu dovolání lze dovodit, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkretizované (jediným v dovolání) označeným rozsudkem ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2595/2013 (jiný důvod přípustnosti podaného dovolání žalobce kvalifikovaně neoznačil).
Ve vztahu k první dovoláním předestřené otázce „zda shora konstatované podání resp. dopis obsahující řadu listin byl adresátovi vůbec doručen“ si žalobce v plné shodě s odvolacím soudem návazně sám odpovídá (citováno doslovně) tím, že „je třeba konstatovat, že o doručení dopisu nebylo sporu, když žalovaná jeho obdržení od počátku samého nijak nesporovala“. Vycházel-li z téhož závěru odvolací soud, je zřejmé, že předestřená otázka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť se ve skutečnosti míjí s obsahově totožným právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Druhá otázka, směřující k „unesení a přenesení důkazního břemene obsahu prokazatelně doručené zásilky“, rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2595/2013 (a ostatně i v něm odkazovaná judikatura, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007 nebo další zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), postihují od projednávané věci skutkově zcela odlišnou situaci rozložení důkazního břemene za okolností, kdy odesílatel prokázal doručení zásilky (soudu), nicméně z důvodů na straně příjemce nebylo zjištěno, co vůbec bylo obsahem této zásilky (zásilku příjemce nedohledal, či ztratil). V poměrech projednávané věci je naopak zřejmé, že zástupce žalobce zaslal Ministerstvu spravedlnosti doporučenou písemnost obsahující předběžné uplatnění nároku na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby ve výši 312 799,90 Kč, kterážto písemnost spolu se všemi v ní označenými přílohami se nesporně dostala do dispozice Ministerstva spravedlnosti, a to na uvedenou výzvu k náhradě škody písemně reagovalo. K dodatečnému tvrzení žalobce (jeho zástupce), že obsahem zaslané písemnosti bylo též samostatné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč, nemohly soudy provést důkaz převážením zásilky a ověřením této váhy s váhou uvedenou v podacím lístku, neboť podle odvolacího soudu žalobce (jeho zástupce) podací lístek nepředložil a právní zástupce žalobce již nemohl s určitostí tvrdit, jak veliká byla sponka použitá k sepnutí odeslaných listin.
Odtud se podává, že od judikovaných věcí se projednávaný spor zásadně liší tím, že písemnost obsahující předběžné uplatnění nároku na náhradu škody se s potřebnými a zástupcem žalobce jednoznačně označenými přílohami do dispoziční sféry žalované prokazatelně dostala a žalovaná na ni reagovala; spor byl veden toliko o to, zda v zásilce byla obsažena ještě další písemnost v podobě samostatného předběžného uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Z vyloženého plyne, že prokazovat obsah zásilky nemusí podle všech žalobcem označených rozhodnutí odesílatel toliko za situace, kdy se zásilka zřetelně dostala do dispoziční sféry příjemce a ten přesto není z důvodů na jeho straně (či na straně přepravce) tkvících s to prokázat její obsah, což ovšem není případ právě projednávané věci.
Odvolací soud se tak za výše popsaných skutkových okolností neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000), proto ani ve vztahu k uvedené otázce nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
K navazující polemice žalobce s odvolacím soudem [bod VII. 2) dovolání] možno uvést, že v uvedeném rozsahu posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce v jejím rámci nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. by musel žalobce uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud v uvedeném rozsahu odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.), což ovšem neučinil.
Vytýká-li konečně žalobce odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že neprovedl náležité dokazování k otázce obsahu odeslané (doručené) zásilky [srov. zejm. bod VII 1) a VII. 3) dovolání], pak rovněž ani k této své námitce neoznačuje ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., proto je možno uvedenou výhradu vnímat toliko jako pouhé uplatnění existence vad řízení. K vadám řízení ovšem dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu