ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3639.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3639/2020-525
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce J. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 466/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Co 103/2020-492, ve znění opravného usnesení vydaného tímtéž soudem dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Co 103/2020-499, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní osud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2020, č. j. 18 C 466/2013-441, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 118 433 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 181 567 Kč (výrok II) stejně jako nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 733 258,63 Kč od 27. 6. 2014 do zaplacení (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 61 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu o zaplacení 14 000 Kč s příslušenstvím (výrok V) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 44 316 Kč (výrok VI).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl tak, že odvolací řízení o odvolání žalované zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). V zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu 89 942 Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 500 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a v zamítavém výroku V o věci samé rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu 14 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 500 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a dále rozhodl, že žaloba o zaplacení další (v odvolacím řízení uplatněné) částky 22 500 Kč spolu s příslušenstvím se zamítá (výrok III rozsudku odvolacího soudu). O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 51 560 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 17/2005 a současně i za nepřiměřenou délku samotného nyní probíhajícího kompenzačního řízení. O nároku na náhradu majetkové újmy (škody) již bylo v projednávané věci dříve pravomocně rozhodnuto.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Nejvyšší soud vzal současně na zřetel, že v dovolacím řízení je zákonem předjímáno obligatorní zastoupení advokátem, přičemž pro věcné projednání dovolání zákonodárce očekává kvalifikovanou polemiku účastníků řízení (jejich zástupců) s napadeným rozhodnutím, ve vztahu k níž je možno se ze strany dovolacího soudu jednoznačně vymezit.
Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pak je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání (tj. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž výlučně na situace, kdy se Nejvyšší soud jako soud dovolací má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho dřívějším rozhodnutí [prostřednictvím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 465/2016, či ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2427/2016). Ostatně okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019).
Pokud se snad žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího nebo Ústavního soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Z obsahu dovolání přitom není zřejmé, kterou konkrétní judikaturu má žalobce na mysli a zda se jedná o rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit nebo zda je má Nejvyšší soud naopak překonat.
Žalobce v dovolání odkazuje na nekonkrétní „judikaturu Ústavního i NS ČR“, to však samo o sobě, jako vymezení v čem spatřuje splnění alternativně nabízených předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine). Nejedná se přitom ani o případ, kdy by dovolatel prostřednictvím odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu alespoň zprostředkovaně nahradil absenci odkazů na relevantní judikaturu soudu dovolacího (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).
K uvedenému lze dodat, že rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2020
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu