ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3664.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3664/2019-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce E. M. , nar. XY, bytem XY, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství , se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, o zaplacení 540 183 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 57/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2019, č. j. 44 Co 194/2019-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 2019, č. j. 51 C 57/2016-52, kterým bylo odmítnuto podání žalobce ze dne 8. 8. 2016, doplněné podáním ze dne 23. 11. 2016 a ze dne 17. 3. 2019. Žaloba podle soudů obou stupňů ani po doplnění neobsahovala náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení vyžadované ustanoveními §42 odst. 4 a §246 odst. 2 o. s. ř., a nebyla tak projednatelná.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly, neboť žalobce se dozvěděl, z jakých důvodů byla jeho žaloba odmítnuta.
Žalobce dále nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání pro otázku aplikace §246 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části týkající se aplikace §246 o. s. ř. trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Lze odkázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.
Nad rámec výše uvedeného a toliko na vysvětlenou žalobci Nejvyšší soud dodává, že podání žalobce ze dne 8. 8. 2016, doplněné podáním ze dne 23. 11. 2016 a ze dne 17. 3. 2019 skutečně nevyhovuje požadavkům §246 o. s. ř. přinejmenším v tom, že žalobce neoznačil rozhodnutí správního orgánu, které je napadáno a kterým došlo k dotčení práv žalobce.
Nejvyšší soud tak dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu