ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3885.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3885/2019-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 55/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2019, č. j. 51 Co 3/2019-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za průtahy v řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 187/2015 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná považovala délku posuzovaného řízení v trvání 2 let a 8 měsíců za přiměřenou a jeho nárok odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 35 C 55/2018-96, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 47 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 9. 7. 2018 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 152 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 7. 2018 do zaplacení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu ohledně částky 47 600 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I co do částky 47 600 Kč a výroku II co do částky 52 400 Kč napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Cituje stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 2301/2009, neuvádí však, v čem konkrétně se řešení přijaté odvolacím soudem od označené judikatury odchyluje, a z dovolání vyplývá pouze jeho nesouhlas s tím, že odvolací soud posoudil délku posuzovaného řízení v trvání 2 let a 8 měsíců jako přiměřenou.
Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při posouzení přiměřenosti délky řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované mj. i dovolatelem označenou judikaturou, jestliže přiměřenost délky posuzovaného řízení hodnotil s ohledem na kritéria v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. bod IV. Stanoviska), a s náležitým odůvodněním je promítl do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Posouzení žádného z těchto kritérií žalobce relevantním způsobem nezpochybnil a nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí záviselo a jež by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Jeho argumentace obsažená v dovolání tak představuje pouhou kritiku právního posouzení odvolacího soudu, která není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ani výtka, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí a že tato vada měla povahu porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu blíže označené nálezové judikatury Ústavního soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobce nebyl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat k otázce přiměřenosti délky posuzovaného řízení, neboť skutečnosti rozhodné pro její posouzení byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nepřihlížel k ničemu jinému, než co bylo známo také účastníkům řízení. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za překvapivé (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, či ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu