ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4024.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4024/2019-163
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce B. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 182 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 88/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 39 Co 128/2019-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 39 Co 128/2019-137, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 182 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 22. 2. 2018 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 209/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 25 C 88/2018-106, zamítl žalobu o zaplacení částky 375 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 22. 2. 2018 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že konstatoval porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 209/2009, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 22. 9. 2009 podáním žaloby, kterou žalobce požadoval náhradu škody ve výši 1 355 266,19 Kč za zanedbání dozoru Ministerstva financí nad podílovým fondem FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“), a skončilo dne 17. 7. 2018. V průběhu řízení rozhodoval ve věci samé dvakrát soud prvního stupně, odvolací soud i Nejvyšší soud, ve věci rozhodoval rovněž Ústavní soud. U soudu prvního stupně proběhlo šest jednání, na žádost žalobce bylo jednání opakovaně odročeno. Soud prvního stupně opakovaně vyzýval žalobce k opravě či doplnění svých podání, rozhodoval také o spojení věcí, o přerušení řízení, změně žaloby a obnově řízení. Dne 21. 8. 2017 žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, žalovaná jej neprojednala.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Přihlédl k tomu, že řízení bylo složité, věc byla projednávána na všech stupních soudní soustavy, na straně žalující vystupovalo více účastníků. Žalobce se sice na délce řízení nepodílel tím, že podal návrh na změnu žaloby, žádal o odročení jednání, podal vadné či neúplné podání, avšak musel počítat s tím, že se rozhodování o těchto návrzích promítne do celkové délky řízení. Návrh na provedení úkonu či stížnost na průtahy v řízení nepodal. Postup soudů byl plynulý, v řízení nedošlo k průtahům. Význam řízení byl pro žalobce standardní. Dovodil, že délka řízení 8 let a 10 měsíců byla přiměřená skutkové a právní složitosti věci, a tedy že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení nedošlo.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil jednotlivá kritéria uvedená v §31a odst. 3 Odpšk, oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že délka řízení nebyla přiměřená, a že tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, a zdůraznil, že nepřiměřenost délky řízení byla zcela hraniční a nijak zjevná, že by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, aby žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích, dostačujícím proto shledal samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
8. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od označené judikatury Nejvyššího soudu, když délku řízení posoudil jako nepřiměřenou a přitom vyloučil formu peněžité náhrady nemajetkové újmy, ačkoli peněžitá náhrada v tomto případě odpovídá obecně sdílené představě spravedlnosti. Zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví jako minimální či zanedbatelná, nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním poškozeného. Odvolací soud, aniž se opíral o přezkoumatelná hlediska, nijak nezdůvodnil, proč konstatování porušení práva postačuje.
9. Dovolatel zdůraznil, že podle označené judikatury se neodškodňuje samotná délka řízení, ale nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, a vytýkal odvolacímu soudu, že „nezohlednil nemožnost dovolatele podat žalobu dříve pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, a uzavřel, že předchozí uplatňování nároku je ve vztahu k namítaném řízení irelevantní.“
10. Odvolací soud také nerespektoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle něhož při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, a zabýval se pouze tím, zda v řízení došlo k průtahům a nikoli již přiměřeností celkové doby trvání.
11. Rovněž nezjišťoval, proč docházelo dovolacím soudem k rušení zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a v důsledku toho v napadeném rozsudku chybí úvaha o tom, zda podávání opravných prostředků lze považovat za zvýšenou složitost řízení nebo zda naznačuje nesprávný postup soudů. Podle označené judikatury je takovéto posouzení neúplné, a proto nesprávné.
12. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalším řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Námitka, že odvolací soud v rozporu se Stanoviskem nepřihlížel k celkové době, po kterou řízení trvalo, a zabýval se jen tím, zda v řízení došlo k průtahům, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť se evidentně míjí s odůvodněním napadeného rozsudku. Odvolací soud v něm totiž výslovně konstatoval, že i když v postupu soudů nebyla zaznamenána nečinnost, celková délka řízení 8 let a 10 měsíců již není přiměřená. Posuzoval tedy celkovou délku řízení a shledal ji (tak jako tak) nepřiměřenou.
19. Ve vztahu k výtce, že „odvolací soud nezohlednil předchozí uplatňování nároku“, dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (dovolací důvod), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016. Neuvedení dovolacího důvodu je vadou dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), která v uvedeném rozsahu brání jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto právní otázku přitom nelze seznat ani z obsahu odkazovaných rozhodnutí, neboť v nich se dovolací soud zabýval otázkou stanovení počátku náhradového řízení podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“), a vyhlášky č. 159/1952 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška“), resp. dědického řízení. Otázku určení okamžiku, kdy došlo k zahájení řízení, přitom odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobce podal žalobu dne 22. 9. 2009.
20. Dovolání je však přípustné pro otázku předpokladů poskytnutí peněžního (relutárního) zadostiučinění (satisfakce), resp. poskytnutí toliko zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délku řízení, jakož i pro otázku posouzení kritéria složitosti věci, neboť se při jejich řešení odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
23. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
24. V rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 132/2012“), Nejvyšší soud uvedl, že „závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).“ Jinými slovy řečeno, právní posouzení znaku „přiměřenosti“ uvedeného v §13 odst. 1 OdpŠk je výlučně věcí soudu, a proto musí být z jeho rozhodnutí patrno, jakými úvahami dospěl k závěru, že se jedná o délku řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřiměřenou (k uvedenému srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 264/2012).
25. V posuzované věci odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou nepostupoval. Přiměřenost délky posuzovaného řízení hodnotil s ohledem na složitost věci, chování poškozeného, postup soudů, význam řízení pro poškozeného a dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená, neuvedl však, které z příčin se nejvýznamněji podílely na celkové délce řízení a zda jde o příčiny přičitatelné státu.
26. Navíc kritéria složitosti věci a postupu soudů posoudil neúplně, a proto nesprávně.
27. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl, že důvodnost opravných prostředků podaných účastníkem řízení může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánů veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci [srov. část IV písm. b) Stanoviska]. Dále konstatoval, že pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně [srov. část IV písm. c) Stanoviska].
28. Žalobce v žalobě tvrdil, že soudy nižšího stupně v posuzovaném řízení rozhodly nesprávně, neboť otázku příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným postupem státu a vznikem škody posoudily v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Přesto odvolací soud nezjišťoval, z jakých důvodů došlo ke zrušení těchto rozhodnutí ve věci samé, a nezabýval se tím, zda je namístě důvodnost podávání opravných prostředků žalobcem podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk].
29. K otázce formy zadostiučinění Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve Stanovisku (část V.) Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
30. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), Nejvyšší soud dovodil, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“ K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017.
31. V daném případě dosud nevyšly najevo takové výjimečné okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující. Dosud nebylo zjištěno, že by délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, ani že by význam předmětu řízení byl pro něj pouze nepatrný. Podle odvolacího soudu se žalobce na délce posuzovaného řízení nepodílel, význam řízení pro žalobce byl standardní. Jestliže za této situace odvolací soud přiznal žalobci zadostiučinění ve formě konstatování práva, je jeho právní posouzení nesprávné.
VI. Závěr
32. Protože Nejvyšší soud shledal dovolání žalobce důvodným, napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu podle §243 odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud vyjasní, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení), opětovně posoudí kritéria složitosti věci a postupu soudů a nevyjdou-li v řízení najevo nové skutečnosti, které by poskytnutí relutární satisfakce vylučovaly, posoudí adekvátní výši zadostiučinění v penězích.
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu