ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4065.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4065/2019-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) F. B., nar. XY, bytem XY, b) A. C.-M., nar. XY, bytem XY, Švédsko, c) J. F., nar. XY, bytem XY, d) M. K., nar. XY, bytem XY , e) F. K., nar. XY, bytem XY, f) L. K., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 291/2016, o dovolání žalobců a) – e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 18 Co 78/2019-282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem příslušníků Policie ČR, kteří vstoupili dne 5. 4. 2016 do bytu na adrese XY, v němž se zdržovali žalobci a) a b), dne 6. 4. 2016 do bytu na adrese XY, v němž se zdržovali žalobci c) – f) a dne 31. 8. 2016 do bytu na adrese XY, v němž se zdržovali žalobci c) a e), vždy s odůvodněním, že se v něm má nacházet hledaná osoba, L. B., nar. XY. Ten se však v bytě nenacházel a žalobci s provedením prohlídky nesouhlasili, došlo tedy k závažnému a citelnému zásahu do jejich soukromí. Svůj nárok uplatnili u žalované, která jej odmítla hradit, neboť měla za to, že pro postup Policie ČR byly splněny podmínky předpokládané v §83c zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. ř.“.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 14 C 291/2016-238, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců a) – f) 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 9. 12. 2016 do zaplacení (výrok I) a každému ze žalobců c) a e) nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 3. 2017 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III) a státu (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé I a II (výrok I) a ve výroku III o nákladech řízení účastníků (výrok II), změnil jej ve výroku IV o nákladech řízení státu (výrok III) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) – e) v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Svůj závěr o tom, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, odvolací soud založil na dvou samostatných důvodech: na posouzení, že pro vstup policejního orgánu do obydlí byly splněny podmínky §83c odst. 2 tr. ř., neboť policisté měli poznatky vedoucí k vysoce pravděpodobnému závěru (odůvodněnému předpokladu), že se v obydlí zdržuje osoba, na kterou byl vydán příkaz k zatčení, jakož i na tom, že byly splněny rovněž podmínky §83c odst. 1 tr. ř., neboť vstup do obydlí byl nezbytný pro ochranu práv osob a pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
Žalobci svým dovoláním zpochybnili pouze závěr o splnění podmínek §83c odst. 2 tr. ř., vymezili v něm (dosud neřešenou) otázku, „zda ke vstupu do obydlí podle §83c odst. 2 písm. c) tr. ř. postačuje, aby policejní orgán měl o tom, že se v místě nachází hledaná osoba, důvodné podezření, resp. aby existoval odůvodněný předpoklad, že tomu tak je, anebo zda je potřebná jistota, že se hledaná osoba v prohledávaném místě nachází, a není-li tomu tak a hledaná osoba není na místě nalezena, je vstup do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek nesprávným úředním postupem“. Závěr o splnění podmínek §83c odst. 1 tr. ř. žalobci nezpochybnili. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, není dovoláním napadán a nemůže ani být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobci svým dovoláním řádně a přípustně nenapadají oba důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
Ani otázka, „za jakých okolností lze při dokazování v občanském soudním řízení vyjít jako z použitelného důkazu z úředního záznamu Policie ČR“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tato otázka již byla Nejvyšším soudem vyřešena a odvolací soud se od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Podle této judikatury zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§120 o. s. ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. §125 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být - podle okolností projednávané věci - též protokol o vyjádření svědka nebo úřední záznam o podání vysvětlení, které byly učiněny v jiném (např. trestním nebo správním) řízení, jestliže jsou způsobilé věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, nebo jeho usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3258/2014, či ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5811/2017). Jestliže odvolací soud provedl důkaz úředními záznamy a zhodnotil je způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. jako kterýkoli jiný důkaz, je řešení této otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, „zda je třeba trvat na tom, aby skutečnosti zachycené v úředním záznamu byly v případě, že to některá ze stran zpochybní, prokázány jiným způsobem, např. výslechem svědků.“ Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že žalobci, kteří popřeli pravdivost úředních záznamů, jejich obsah nevyvrátili, otázku, zda skutečnosti zachycené v úředním záznamu, jsou-li zpochybněny, musí být prokázány jiným způsobem, odvolací soud neřešil. K důkaznímu břemeni v případech, kdy je popřena pravdivost soukromé listiny, lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012. Prostřednictvím uvedené námitky dovolatelé ve skutečnosti kritizují způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily předložené listinné důkazy. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Pro úplnost lze dodat, že skrze uvedený důkazní prostředek se žalobci snaží zpochybnit skutkové okolnosti, které ovšem odvolací soud nepovažoval za relevantní (viditelnost za šera).
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V rozsahu výroků o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu