ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4119.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4119/2019-755
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce F. H. , narozeného XY, bytem XY, Srbská republika, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 87/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 30 Co 343/2018-683, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2018, č. j. 7 C 87/98-611, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 7. 2018, č. j. 7 C 87/98-627, uložil žalované, aby žalobci zaplatila 395 760 Kč se zákonným příslušenstvím od 11. 5. 1998 do zaplacení (výrok I rozsudku), částku 266 400 Kč s příslušenstvím od 11. 5. 1998 do zaplacení (výrok III rozsudku), žalobu naopak zamítl v části týkající se požadavku žalobce na zaplacení částky 29 604 240 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku), částky 19 733 600 Kč s příslušenstvím (výrok IV rozsudku) a konečně i ohledně částky 31 824 000 Kč s příslušenstvím (výrok V rozsudku). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI rozsudku) a nepřiznal státu právo na náhradu nákladů (výrok VII rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce proti výroku I a III rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, týkajícího se částky 345 420 Kč s 26% úrokem z prodlení ročně z 395 760 Kč od 11. 5. 1998 do 26. 6. 1998 a z 345 420 Kč od 27. 6. 1998 do zaplacení změnil tak, že žaloba se v této části zamítá; ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně dále v části výroku III, týkajícího se částky 166 275 Kč s 26% úrokem z prodlení ročně z 226 400 Kč od 11. 5. 1998 do 26. 6. 1998 a z 253 050 Kč od 27. 6. 1998 do zaplacení změnil tak, že žaloba se v této části zamítá; ve zbývající části výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II, IV a V byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V rozsudku odvolacího soudu), České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok VI rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok VII rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy (bolestného a ztížení společenského uplatnění), k nimž došlo v dopoledních hodinách dne 9. 12. 1995 v obci XY, a to v souvislosti se zadržením žalobce za použití speciální zásahové jednotky. Při přestřelce došlo k několikanásobnému postřelení žalobce, který utrpěl velmi vážná zranění.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho výroků II, III, IV, V a VII včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu) částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I a III, pokud jimi bylo žalobě vyhověno. V tomu odpovídajícím rozsahu byl žalobce ve věci úspěšný (žalobě bylo částečně vyhověno) a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Otázka disproporce při ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění vypočteného podle vyhlášky ministerstev zdravotnictví a spravedlnosti, Státního sociálního zabezpečení a Ústřední rady odborů č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška z r. 1965“) na straně jedné a podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), byť spojovaná s tvrzeným zásahem do ústavních práv žalobce, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§444 odst. 1 obč. zák.). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (§444 odst. 2 obč. zák.). Vyhláška, která byla vydána podle zmocnění v §444 odst. 2 obč. zák. a která stanoví hodnotu 1 bodu 120 Kč namísto dosavadních 30 Kč, nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002 (§11) a zrušila předchozí prováděcí vyhlášku z roku 1965.
Odpověď na otázku, jaký právní předpis při změně právní úpravy je třeba aplikovat v konkrétním případě, dává přechodné ustanovení. Tím je v daném případě §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle nějž bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Spatřuje-li proto dovolatel nesprávné právní posouzení věci v aplikaci vyhlášky č. 32/1965 Sb. při odškodnění bolesti, je právní názor odvolacího soudu při výkladu přechodných ustanovení (§9 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) zcela v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2905/2004, rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 333/2005 nebo usnesení ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4863/2007, podle nichž je rozhodující okamžik vzniku bolesti poškozeného, a nikoliv doba, kdy došlo ke stabilizaci jeho celkového zdravotního stavu).
Přechodná ustanovení předpisů, jimiž je upravována výše bodového ohodnocení, je třeba respektovat a rovněž oprávnění zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění (popř. též bolest) neumožňuje soudu, aby výši náhrady náležející podle dosavadního předpisu určil v rozporu s citovaným přechodným ustanovením tak, že by podle tohoto předpisu posuzoval ztížení společenského uplatnění (bolestné), které vzniklo přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2267/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004).
Rovněž k související otázce aplikovatelnosti vyhlášky z roku 1965 vzhledem ke společenským a ekonomickým poměrům, za nichž byla přijata, a současné společensko-ekonomické situaci se Nejvyšší soud již několikrát vyjádřil tak, že vztah příslušných právních předpisů, tedy vyhlášky č. 440/2001 Sb. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., řeší přechodné ustanovení obsažené v §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Soudu nepřísluší, aby na základě oprávnění zvýšit odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, tato přechodná ustanovení obcházel či aby v rozporu s nimi obsah nové právní úpravy vztahoval k nárokům, které se řídí úpravou dosavadní. V rámci úvah o zvýšení náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění může soud, maje přitom na zřeteli zásadu přiměřenosti a proporcionality, vycházet toliko ze zjištění o závažnosti zdravotní újmy poškozeného a jejího vlivu na jeho dosavadní způsob života. Zásada proporcionality a přiměřenosti rozhodování soudu, jak byla vyložena v dovolání citovaným nálezem Ústavního soudu, reprezentuje požadavek na zohlednění závažnosti způsobené újmy při úvaze o zvýšení základního hodnocení, resp. při úvaze o výši násobku ve smyslu §7 odst. 3 předmětné vyhlášky, nevytváří však prostor pro napravování dopadů společenských a zejména ekonomických změn, k nimž došlo v době od jejího přijetí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, nebo rozsudek ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004).
Ústavní soud v nálezech sp. zn. III. ÚS 274/01 a I. ÚS 276/01, uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 24 pod č. 168 a svazek 29 pod č. 34, vyložil, že vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení však vyplývá, že nekonstatuje-li obecný soud nesoulad jiného právního předpisu se zákonem, je jím vázán. Vyhláška č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů nikdy nebyla obecnými soudy ani Ústavním soudem označena za protiústavní a byla a je v právní praxi běžně aplikována v případech, na něž se z hlediska své časové působnosti vztahuje. Poukaz žalobce na to, že pochází ze 60. let 20. století, a tudíž neodpovídá změněným ekonomickým a společenským poměrům, je poněkud zavádějící, neboť výše odškodnění za jeden bod byla v době účinnosti vyhlášky několikrát zvýšena, naposledy vyhláškou č. 54/1993 Sb. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (obdobně jako §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud (jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze dle §237 o. s. ř.) zpochybnit úvahu odvolacího soudu jen, je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se v souzené věci nejedná a lze zcela odkázat na podrobné srovnání učiněné v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Jím učiněné závěry nejsou v rozporu ani s dovolatelem akcentovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 419/06.
Z uvedeného důvodu nelze postup odvolacího soudu považovat ani za tzv. přepjatý formalismus, ani za sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Doba, která uplynula od vzniku škodní události, sama o sobě není určující pro určení výše zažalovaného nároku (déletrvající prodlení žalované je kompenzováno poměrně vysokým zákonným úrokem z prodlení), přičemž posuzováno z hlediska proporcionality by se v důsledku aplikace pozdějšího právního předpisu, jak se toho dovolatel domáhá, jevila jako zjevně nespravedlivá vůči těm poškozeným, jimž škoda na zdraví a ztížení společenského uplatnění vznikly ve srovnatelném období a byly – zcela v souladu s tehdejší právní úpravou – odškodněny právě a jen podle vyhlášky z roku 1965. Nelze se rovněž z výše vyložených důvodů odvolávat na zásady nyní účinného občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.), který na projednávanou věc svou časovou působností nedopadá. Odvolací soud, pokud srovnával případ žalobce s jinými v rozhodovací činnosti soudů posuzovanými případy, tak činil nikoliv s odkazem na absolutní částky přiznané jednotlivým poškozeným, nýbrž jen s ohledem na posouzení možnosti přiznání tzv. „násobků“, kdy právní úprava provedená v obou zmiňovaných vyhláškách byla zcela srovnatelná.
Dospěl-li tedy odvolací soud v daném případě k závěru, že váže-li se vznik bolesti a ztížení společenského uplatnění k období před 1. 1. 2002, pak na odškodnění žalobce se vztahuje vyhláška č. 32/1965 Sb., nelze mu v tomto směru vytýkat žádná pochybení.
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Žalobci nelze přisvědčit ani v názoru, že uvedená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce ostatně v dovolání ani neuvádí, ve kterých konkrétních rozhodnutích se Nejvyšší soud od řešení přijatého ve shora označených rozhodnutích podle jeho názoru odchýlil.
Namítal-li potom žalobce, že výše přiznané nemajetkové újmy má být totožná s výší přiznanou v obdobných případech, pak nepřípadně odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se ovšem zaobírá zcela nesouměřitelným nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a do poměrů právě projednávané věci je zcela nepřenositelný.
K argumentaci žalobce, dle které odvolací soud na žalobce uvalil nesplnitelné důkazní břemeno, neboť žalobce nemohl „přesně vyčíslit výši škody“, nutno připomenout, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1980/2017). Odvolací soud totiž přezkoumávané rozhodnutí nevybudoval na úvaze, že by žalobci vznikla škoda, kterou jen nelze přesně vyčíslit, nýbrž uzavřel, že žalobce neprokázal, že by mu vůbec nějaká škoda vznikla (odstavec 55 rozsudku odvolacího soudu), a že státu nemůže jít procesně k tíži, že žalobce byl následně v dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody pro dílem dokonaný a dílem nedokonaný trestný čin vraždy spáchaný v roce 1998. Tvrdí-li žalobce v dovolání, že vznik škody byl prokázán, konstruuje tak nepřípustně svůj mimořádný opravný prostředek na odlišném skutkovém základu, než tak učinil odvolací soud. Neměl-li tak odvolací soud za prokázaný základ tohoto dílčího nároku na náhradu škody (ušlého zisku), nešlo o případ, kdy by mohl jeho výši určit na základě tzv. soudcovského uvážení podle §136 o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, na dané téma konstatoval, že toto procesní ustanovení umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence byla prokázána (což se v projednávané věci nestalo). Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a tedy i s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016, stejně jako s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98 nebo nálezem ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13), a proto ani ona nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky V až VII rozsudku odvolacího soudu) není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu