ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.556.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 556/2019-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce L. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Brněnská 154/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 101/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 69 Co 137/2018-74, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 18 C 101/2017-41, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 64 100 Kč s úrokem z prodlení od 5. 5. 2017 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 52 000 Kč s příslušenstvím (výrok I); a dále jej zrušil ve výroku I ohledně částky 12 100 Kč s příslušenstvím a ve výroku II a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 64 100 Kč (52 000 Kč a 12 100 Kč) s úrokem z prodlení jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení vedeném u Policie ČR pod č. j. KRPJ-10497/TČ-2013-161081. Ve vztahu k náhradě škody ve výši 52 000 Kč žalobce tvrdil, že orgány činné v trestním řízení s ním nejednaly jako s poškozeným a neumožnily mu nahlédnutí do spisu, z nějž mohl zjistit, že jeho dlužnice, vůči které již vedl exekuční řízení, převedla na osobu blízkou svá motorová vozidla v hodnotě 52 000 Kč, nemohl tak včas odporovat těmto úkonům a v uvedené hodnotě uspokojit svou exekučně vymáhanou pohledávku. Nesprávný úřední postup spatřoval též v tom, že v důsledku nepřiměřeně dlouhého prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k promlčení trestního stíhání jeho dlužnice a nemohlo tak dojít k odklonům v trestním řízení a k nahrazení škody žalobci jeho dlužnicí, či k uložení povinnosti k náhradě škody dlužnici pod hrozbou změny případného podmíněného trestu odnětí svobody za trest nepodmíněný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I, tj. ohledně potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 52 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Otázka „zda stát odpovídá za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. v případě, že věřitel po primárním dlužníkovi nemůže svou pohledávku vymoci, a to s ohledem na nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, následkem kteréhožto dojde k promlčení trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin“, kterou dovolatel považuje za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Při formulaci této otázky vychází žalobce z předpokladu, že orgány činné v trestním řízení se dopustily nesprávného úředního postupu. Takový závěr však odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil, neboť vyšel ze zjištění, že v období rozhodném pro posouzení věci se žalobce jako poškozený do trestního řízení nepřihlásil, orgány Policie ČR v tomto období řádně činily úkony směřující k objasnění skutečností nasvědčujících spáchání trestné činnosti a uzavřel, že tak z jejich strany nešlo o nesprávný úřední postup. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Zpochybňoval-li žalobce v dovolání též správnost závěru odvolacího soudu o neexistenci nesprávného úředního postupu, neformuloval v tomto směru žádnou konkrétní právní otázku a nevymezil ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ]. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Dovolání tak v části obsahující tyto námitky žalobce trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Na další žalobcem vymezené otázce „zdali je nutno pro vznik odpovědnosti státu jakožto sekundárního dlužníka za škodu sečkávat fakticky neomezeně dlouhou dobu, po kterou má primární dlužník byť teoretickou možnost svůj dluh vůči věřiteli uhradit, a jak dlouhá doba by tato měla být, aby ke vzniku odpovědnosti státu skutečně došlo (za současného splnění podmínky, že věřitel svou pohledávku řádně uplatňuje v rámci výkonu rozhodnutí proti dlužníkovi primárnímu)“, rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže nebyl dovoláním relevantně zpochybněn první z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence nesprávného úředního postupu orgánů státu), nemůže žádný další dovolací důvod (posouzení otázky vzniku škody) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu