ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.563.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 563/2018-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce K. N. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 121/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, č. j. 17 Co 88/2017-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 29 C 121/2012-43, zamítl žalobu o zaplacení 2 500 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 17 Co 88/2017-65, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení celkové částky 2 500 000 Kč se žalobce domáhal jednak coby peněžitého zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč za nemajetkovou újmu a jednak coby náhrady škody ve výši 500 000 Kč. Nemajetková újma a škoda měly být žalobci způsobeny nesprávným úředním postupem Policie České republiky spočívajícím v její nečinnosti, neboť Policie České republiky „nezabránila“ Společenství vlastníků jednotek XY, jehož je žalobce členem, ve sjednání úvěru za účelem financování výstavby bytové jednotky a osobního výtahu. Žalobce brojí proti skutečnosti, že byl povinen podílet se proti své vůli finančně na výstavbě, neboť jeho trestní oznámení bylo Policií České republiky odloženo, protože nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že by byl spáchán trestný čin.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Otázka, zda skutečnost, že trestní řízení bylo pravomocně skončeno odložením věci, představuje nesprávný úřední postup Policie České republiky spočívající v její „nečinnosti“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z toho, že nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, představují takové úkony, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4588/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2262/2013). Uvedené je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž nelze spatřovat nesprávný úřední postup v tom, že řízení o trestním oznámení skončilo pravomocným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o jeho odložení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005).
Ani při řešení otázky, zda je soud v řízení o náhradu újmy oprávněn přezkoumávat soulad napadeného rozhodnutí (zde usnesení o odložení věci) se zákonem, odvolací soud nedospěl k jinému závěru, než jaký již byl přijat v rozhodovací praxi soudu dovolacího, pokud uzavřel, že soud rozhodující v odškodňovacím řízení není oprávněn posuzovat zákonnost napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016). Uvedená otázka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.2017, sp. zn. 30 Cdo 4855/2015).
Na uvedených závěrech nic nemění ani dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12, který se týká práva na efektivní trestní řízení spočívající v oprávnění poškozeného podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o odložení trestního stíhání, nikoli oprávnění soudu rozhodujícího v odškodňovacím řízení přezkoumávat zákonnost tvrzeného nezákonného rozhodnutí vydaného v trestním řízení. Ústavní soud naopak ve své rozhodovací praxi opakovaně shledal ústavně konformním závěr, že není přepjatým formalismem trvat na tom, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 708/2007, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu e dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1332/09).
K tvrzeným vadám řízení spočívajícím v dovolatelem namítané „deformaci důkazů“ by dovolací soud mohl podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Nadto dovolací soud podotýká, že dovolatel nijak nespecifikoval, která skutková zjištění odvolacího soudu mají být nepřípustně deformovaná (nemají mít oporu v provedeném dokazování).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o nákladech řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu