ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.745.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 745/2019-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně EL NIŇO BEVERAGES, a. s., identifikační číslo osoby 27950395, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátu, Masarykovo nám. 6/5, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 59 148 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 97/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II . Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Co 293/2018-78, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2018, č. j. 19 C 97/2017-54, kterým uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 59 148 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 19. 5. 2015 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení 58 634 Kč (výrok II), tak, že žalobu o zaplacení 59 148 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 100 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. čl. IV., XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. , neboť žalobkyně k tomu v odpovídajícím rozsahu konkrétně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v úvodu dovolání pouze parafrázovala obsah §237 o. s. ř. , když uvedla, že: „odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a současně i z toho důvodu, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, přičemž tento dovolací důvod vyvozuje žalobkyně z plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS-st 45/16, či nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2869/17.“
Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 , ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014 , odmítl, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř. ). Přitom rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1259/2019).
Žalobkyně zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti nedostála také z toho důvodu, že u závěru odvolacího soudu (absence nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který jej vedl ke změně rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby, nevymezila konkrétní právní otázku.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. , aniž by bylo z dovolání - a to zvláště pro každou jednotlivou otázku - zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena, tedy kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím (jak je tomu v daném případě) , nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ;).
Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 , a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://wwwnalus.usoud.cz ).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání ( §243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu