ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.889.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 889/2019-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně Z. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 487/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 91 Co 203/2018-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 26 C 487/2015-157, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 515 269 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III rozsudku). Dále soud rozhodl o povinnosti účastnic podílet se na náhradě znalečného, a to žalobkyně částkou ve výši 13 169,90 Kč (výrok IV rozsudku) a žalovaná částkou ve výši 38 680,10 Kč (výrok V rozsudku). Nakonec soud prvního stupně přiznal soudní znalkyni znalečné ve výši 2 100 Kč (rozsudek VI rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a VI (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek ve výrocích IV a V tak, že účastnicím změnil výši podílů na náhradě znalečného (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 822 117 Kč jako náhrady škody v podobě ušlého zisku a nákladů právního zastoupení ve správním řízení, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Ministerstva životního prostředí ve formě nepřiměřené délky správního řízení o prodloužení autorizace dle §19 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka posouzení výše ušlého zisku nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud v souladu se znaleckým posudkem rozhodl, že se při jeho výpočtu zohledňuje náhradní příjem získaný za rozhodnou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009, nebo v odborné literatuře ŠAJNAROVÁ, Jitka a BUUS, Tomáš. Obvyklá pochybení znalců při vyčíslení výše škody. Bulletin advokacie č. 3/2017, s. 31 a násl.). Pokud žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že ve věci nenařídil provedení revizního znaleckého posudku, odkazuje Nejvyšší soud na svou ustálenou judikaturu, podle níž nařízení revizního posudku přichází do úvahy pouze v případech, kdy má soud pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku, což ovšem nebyl případ právě projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).
Námitka žalobkyně týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Žalobkyně současně ve své argumentaci pomíjí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010), jako je tomu i v poměrech napadeného rozhodnutí. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) zjevně není nepřezkoumatelné ani v intencích formulovaných v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zcela zřetelně objasnily postup při výpočtu výše přiznané částky, jakož i důvody pro zamítnutí části žaloby.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok I rozsudku odvolacího soudu v té části, ve které potvrdil výrok VI rozsudku soudu prvního stupně o přiznání znalečného soudní znalkyni, výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým změnil výši náhrady znalečného, které hradí účastnice, jakož i výrok III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. f) a h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl, aniž by mu bylo umožněno se zabývat jejich věcnou správností (a reagovat na obsáhlejší polemiku dovolatelky k výkladu §142 odst. 2 a 3, popř. §141 odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání v uvedeném rozsahu objektivně nepřípustné, není možno se zabývat ani tzv. jinými vadami řízení ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu