ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1034.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1034/2020-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalované E. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 35/1, o zaplacení částky 1 196 593,33 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 142/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2019, č. j. 22 Co 716/2019-175, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2019, č. j. 22 Co 716/2019-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 33 C 142/2018-102, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 196 593,33 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a otázky hmotného a procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů celého řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že soudy nižších stupňů řádně nezjistily skutkový stav, čímž způsobily nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí a ve výsledku porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces a odchýlily se tak od rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, která konkrétně cituje. Nejvyšší soud s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS 45/16, bod 43, 44 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), posuzoval, zda se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou citovaného rozhodnutí Ústavního soudu a dospěl k závěru, že nikoli.
V nálezu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13, Ústavní soud uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Soud prvního stupně, na jehož skutkové a právní závěry odvolací soud pro stručnost odkázal, těmto závěrům dostál, neboť v odůvodnění jeho rozsudku je uvedeno, jak věc na základě zjištěného skutkového stavu právně kvalifikoval, tedy k jakému skutkovému závěru prostřednictvím jakých provedených důkazů dospěl a jakou právní normu na takto zjištěný skutkový stav aplikoval. Odvolací soud pak k odvolací námitce žalované vysvětlil, z jakého důvodu nedoplnil dokazování o jí navržené důkazy, a tyto závěry dovolatelka nezpochybnila.
Obdobně cituje-li dovolatelka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v němž dovolací soud dospěl k závěru, že v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí. Přitom zákonem (v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příp. nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. I těmto závěrům soud prvního stupně, na jehož skutkové i právní závěry odvolací soud odkázal, dostál, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita (srov. bod 5 jeho rozhodnutí).
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, patrně přehlíží, že tímto způsobem nelze přípustnost dovolání založit, neboť rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1222/2017, či ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1921/2017).
Dovolací soud tak neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva dovolatelky na spravedlivý proces, když toto právo představuje garanci určitého zákonem stanoveného postupu při domáhání se ochrany práv, nelze ho však chápat jako jakousi apriorní záruku úspěšného výsledku řízení pro dovolatele, jelikož pochopitelně neexistuje právo účastníka na úspěch v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2493/18, nebo ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2405/18).
Má-li dovolatelka za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, a ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, nelze jí přisvědčit. Dovolací soud v těchto jiných věcech shodně uzavřel, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté, co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, patrně nad rámec svého rozhodnutí, že předpokladem možného úspěchu dovolat se neplatnosti právního úkonu pro rozhodující omyl je zjištění, že osoba, která se neplatnosti dovolává, využila možnost ověřit si sama skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, respektive že využije možnosti se omylu tohoto druhu vyhnout, a to při vyvinutí obvyklé pozornosti a opatrnosti, kterou lze na ni vzhledem ke všem okolnostem případu jako na průměrném člověku požadovat, tj. musí jít o tzv. omluvitelný omyl, a že žalovaná tomuto požadavku nedostála, postupoval v souladu s citovanými závěry dovolacího soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Uvádí-li dovolatelka v této části, že „odvolací soud nesprávně vycházel při svém hodnocení z judikatury NS ČR pod sp. zn. Rc 22/76“, přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka žádnou otázku hmotného nebo procesního práva neformulovala, a tato otázka není zjistitelná ani z obsahu dovolání.
Čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., tedy „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se patrně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Pokud dovolatelka zamýšlela uplatnit čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání, musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Jestliže dovolatelka neuvedla žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, ani tomuto požadavku nedostála.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž bylo potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud již nerozhodoval, neboť rozhodnutím o dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
Se zřetelem k ustanovení §243b o. s. ř., dle nějž je v dovolacím řízení výslovně vyloučeno, mimo jiné, i užití ustanovení §107a o. s. ř. (pro rozhodnutí o dovolání je rozhodující stav, jaký tu byl v době vyhlášení napadeného rozhodnutí a není možné zohlednit ani případné změny, k nimž by později došlo a které by vyžadovaly aplikaci §107a o. s. ř.), Nejvyšší soud nepřihlížel k návrhu žalobkyně ze dne 6. 2. 2020, kterým - s ohledem na tvrzené postoupení pohledávky po podání dovolání - navrhla, aby do řízení na její místo vstoupil postupník - společnost Capital ABK s. r. o. K úkonu, jenž není přípustný, soud nepřihlíží (srov. §41a odst. 3 o. s. ř.), a proto Nejvyšší soud o tomto návrhu žalobkyně nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu