ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1044.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1044/2020-811
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně STAVOPLAST KL spol. s r. o. , se sídlem ve Stachách č. p. 266, 384 73 Stachy, identifikační číslo osoby 40740056, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, proti žalovanému městu Kašperské Hory , se sídlem v Kašperských Horách, Náměstí 1, PSČ 341 92, identifikační číslo osoby 00255645, zastoupenému JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Pražská 25, o zaplacení částky 7 138 920,55 Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 16/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2019, č. j. 25 Co 136/2019-775, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2020, č. j. 25 Co 136/2019-790, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 66 840,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jednak v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, při řešení otázek hmotného práva, (1) „zda lze dovodit neplatnost dohodnutých změn pro jejich neurčitost, ačkoliv si je odsouhlasily obě smluvní strany, obě smluvní strany podle změn jednaly, nerozporovaly je a provedené změny byly bez námitek převzaty, a byla tak zcela jasně vyjádřena jejich souhlasná vůle s dohodnutými změnami“, a (2) „zda pokud byla dohoda o změnách smlouvy o dílo uzavřena neplatně, přičemž neplatnost spoluzavinily obě smluvní strany, a na straně žalobce vznikla škoda, mají smluvní strany povinnost k náhradě škody podle poměru jejich zavinění na vzniku škody“, jednak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených otázek hmotného práva, (3) „zda nedodržení postupu při stanovení změny smluvní ceny díla použitím formulářů víceprací a méněprací a jejich schválení objednatelem předvídaných ve smlouvě o dílo, avšak pouze v části smlouvy – Změny smluvní ceny díla – má za následek neplatnost celé dohody o změně díla, když cena není ani podstatnou náležitostí smlouvy o dílo a strany se dohodou následně cítily být vázány, když podle ní jednaly, nebo pouze nebylo dosaženo shody na výši ceny a cena se pak stanoví přiměřeně ve shodě s ustanovením §549 obchodního zákoníku“, a (4) „jakým způsobem by mělo dojít k určení poměru, v jakém se na uzavření neplatné dohody o změně smlouvy o dílo podílela jednotlivá smluvní strana, a jaký vliv má stanovení poměru zavinění na určení výše škody vzniklé poškozenému“.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017 (jež je - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – dostupné na jeho webových stránkách), k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu. Dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 910/2019, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit při řešení první z předestřených otázek, není zcela případný, neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval postupem soudu při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu ve zcela obecné poloze. Požadavky na určitost právních úkonů, pro které je zákonem předepsána písemná forma, tak jak je tomu ve zde souzené věci (viz závěry přijaté Nejvyšším soudem v kasačním rozhodnutí ze dne 31. 8. 2016, č. j. 32 Cdo 433/2015-622), se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, číslo 6, ročník 1997, str. 145, v rozsudku ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, uveřejněném v témže časopise, číslo 9, ročník 2000, str. 266, v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1075, a v důvodech rozsudku ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněném pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a uzavřel, že jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné. Zdůraznil, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu.
Tyto závěry se tím spíše uplatní ve zde souzené věci, v níž bylo dílo veřejnou zakázkou a při stanovení požadavků na dodržení písemné formy dohod o změnách smlouvy o dílo je i z pohledu určitosti právního úkonu třeba brát na zřetel princip transparentnosti procesu veřejného investování (srov. k tomu závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 433/2015 a v něm citovanou předchozí judikaturu).
Vzhledem k tomu, že dovolatelce se nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o neplatnosti pro neurčitost těch ujednání, které byly podle její argumentace uzavřeny v písemné formě (cestou zápisů z kontrolních dnů do stavebního deníku, týkajících se zakrytí pavlačí, instalace přivětrávacích jednotek a vytýčení pozemku a jeho oplocení), a závěr o neplatnosti zbývajících ujednání pro nedodržení zákonem stanovené písemné formy dovolatelka nezpochybňuje, uplatní se závěry Nejvyššího soudu, podle nichž spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. obdobně již usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1296/2019, a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 484/2020).
Jinými slovy řečeno jsou-li podle závěrů odvolacího soudu, které se dovolatelce nezdařilo zpochybnit, ta ujednání, u nichž byla dodržena písemná forma, neplatná pro neurčitost, a zbývající ujednání jsou neplatná pro nedodržení zákonem stanovené písemné formy, pak již není rozhodné (neboť nemůže ovlivnit výsledek sporu), zda jsou (resp. byla by) tato ujednání neplatná též z toho důvodu, že nebyla odsouhlasena příslušným orgánem obce. Význam takové posouzení nemá ani ve vztahu k nároku na náhradu škody způsobené neplatností smlouvy, neboť dovolatelka tento nárok dovozovala z toho, že žalované město nezajistilo schválení dohod o změně smlouvy zastupitelstvem, tyto dohody však byly neplatné již pro neurčitost a pro nedostatek stanovené formy.
Nejvyšší soud však přesto považuje za vhodné vypořádat se podpůrně též se zbývající argumentací dovolatelky.
Priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, prosazovaná Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a v návaznosti na to též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, je podmíněna splněním předpokladu, že takový výklad je možný. Ve zde souzené věci takový výklad s ohledem na veřejnoprávní aspekty případu (obec jako veřejnoprávní korporace, dílo prováděné v režimu veřejné zakázky) možný není (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněného pod číslem 61/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), měla-li se změna týkat podstatných náležitostí smlouvy o dílo (k tomu srov. níže).
V pořadí druhou z předložených otázek, kterou měl odvolací soud řešit odchylně od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, v napadeném rozhodnutí neřešil a neměl důvod řešit, neboť nedospěl k závěru, na němž je otázka založena, totiž že neplatnost dohody o změnách smlouvy o dílo zavinily obě smluvní strany. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že žalované město v souvislosti se schvalovacím procesem neporušilo žádnou svou právní povinnost, a uzavřel, že to byla „především“ sama žalobkyně, kdo porušil sjednaný postup při změně smlouvy. Ze zavádějícího, nevhodně použitého výrazu „především“, převzatého z rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze dovozovat, že odvolací soud dospěl k závěru o spoluzavinění žalovaného, uzavřel-li, že žalované město své povinnosti neporušilo, a vyjádřil-li názor, že když žalobkyně nevypracovala formuláře víceprací předpokládané smlouvou, nebyl důvod, aby orgány obce rozhodovaly o případných změnách smlouvy. Tak ostatně vnímá závěry odvolacího soudu též dovolatelka.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).
Protože odvolací soud nedospěl k závěru, že se na způsobení tvrzené škody podílelo též žalované město, neměl důvod řešit a také neřešil ani čtvrtou z předložených otázek; ani na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani v pořadí třetí z otázek, zda nedodržení postupu při stanovení změny smluvní ceny díla má za následek neplatnost celé dohody o změně díla. Ani tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dovodil, že platně nebyly sjednány ani změny předmětu díla (předmětné vícepráce).
Dovolatelka v rámci vymezení důvodu dovolání prosazuje názor, že postup s formuláři víceprací a méněprací se měl použít při změně ceny díla, ze smlouvy však nevyplývá, že by byl obligatorní i pro schválení změny díla, a absence jejich předložení a schválení má tedy za následek, že nebylo provedeno ocenění víceprací, tedy situace předvídaná ustanovením §549 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Protože byla dodržena písemná forma změny smlouvy o dílo (míněny zápisy z kontrolních dnů ve stavebním deníku), přičemž obě smluvní strany zvolenou formu akceptovaly a jednaly podle ní, mohla neplatnost dohody o změně díla nastat pouze z důvodu nedodržení schvalovacího procesu na straně žalovaného. K této argumentaci však dovolatelka nevymezuje přípustnost dovolání a dotčené závěry tak nejsou otevřeny dovolacímu přezkumu.
V rozsudku ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4931/2010, na který dovolatelka odkazuje, aniž by tento odkaz spojovala s přípustností dovolání, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, která s poměry zde souzené věci nijak nesouvisí, totiž výkladem ustanovení §15 odst. 1 obch. zák., jde tedy o odkaz nepřípadný. Závěry, které z něho dovolatelka cituje, jsou ve skutečnosti obsaženy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1329/2014, ani od nich se však odvolací soud neodchýlil. Nejvyšší soud zde vyjádřil v obecné poloze názor, že v případě neplatnosti smlouvy pro absenci jejího schválení zastupitelstvem obce nese primární a rozhodující zavinění na způsobení neplatnosti obec, která měla zajistit schválení svého právního úkonu; druhá smluvní strana, která si splnění této podmínky ani dodatečně neprověří, ač to pro ni nepředstavuje žádné podstatné obtíže, pak porušila obecnou prevenční povinnost upravenou v §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Ve zde souzené věci jde však o specifickou situaci, v níž se tyto závěry neuplatní, neboť odvolací soud shledal příčinu, pro niž nedošlo ke schválení dohod o změnách smlouvy o dílo příslušným orgánem žalovaného města, v porušení sjednaného postupu při změně smlouvy o dílo, jehož se dopustila dovolatelka (lapidárně řečeno, nebyl-li formulář víceprací dovolatelkou předložen, nemohl být ani schválen).
Dovodit přípustnost dovolání neumožnuje ani argumentace závěry Ústavního soudu formulovanými v nálezu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04 (uveřejněném pod číslem 75/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a v usnesení ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 2384/11. Jestliže měla být předmětem dohody změna díla, jeho rozšíření, pak šlo o podstatnou náležitost smlouvy o dílo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008) a tedy o otázku zcela zásadního významu, též pro příslušný orgán obce.
Přípustnost dovolání proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu