ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1150.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1150/2020-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Strategic Consulting s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Pod Rapidem 2454/10, identifikační číslo osoby 25792920, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, proti žalované I. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 111 C 108/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2019, č. j. 8 Co 238/2019-345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 111 C 108/2015-267 (v pořadí druhým ve věci), ve znění usnesení ze dne 18. 3. 2019, č. j. 111 C 108/2015-293, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně i žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež by měly být „jako dovolacím soudem vyřešené právní otázky v rámci souzené věci posouzeny jinak“ a které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatelka povinna vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (které je dostupné na webových stránkách Ústavního soudu), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách].
Dovolatelka své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nedostála, uvádí-li v úvodu dovolání dva ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by u jednotlivých (celkem pěti formulovaných) otázek vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání.
Označila-li přitom dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež by měly být jako dovolacím soudem vyřešené právní otázky v rámci souzené věci posouzeny jinak“, a zamýšlela-li tímto vymezením uplatnit poslední ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, jenž míří na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), pomíjí, že z dovolání musí být zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť na žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neodkázala.
Nejvyšší soud závěrem podotýká, že přípustnost dovolání nelze založit ani námitkou porušení základních práv podle čl. 11, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod, neboť nejde o vymezení přípustnosti tak, jak jej předpokládá ustanovení §237 o. s. ř. (z hlediska podmínky ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).
Uvedené vady dovolání nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu