ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1408.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1408/2019-451
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Blaguss Touristik GmbH , se sídlem ve Vídni, Wiedner Hauptstrasse 15, Rakouská republika, registrační číslo FN 200225z, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V nových domcích 343/13, proti žalované Quality Tours s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Mukařovská 1740/22, identifikační číslo osoby 26122669, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, o zaplacení částky 17 433 EUR s příslušenstvím a částky 43 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 EVCm 11/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 8/2018-401, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 8/2018-401, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 8 EVCm 11/2012-353, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody ve výši 8 333 EUR, 9100 EUR a 43 080 Kč, vše se zákonným úrokem z prodlení vzniklé nesplněním závazku žalované ze smlouvy o zajištění zájezdu výhradně pro seniory do Španělska.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 8 EVCm 11/2012-353 (v pořadí třetím ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni 8 333 EUR se zákonným úrokem z prodlení, dále 9 100 EUR se zákonným úrokem z prodlení a 43 080 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a státu (výrok III.).
Soud prvního stupně se s ohledem na to, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem mimo území České republiky, nejdříve zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti a dospěl k závěru, že má-li žalobkyně sídlo ve Spolkové republice Německo a žalovaná v České republice a jde o závazkový vztah, je třeba postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I.“). Citoval ustanovení čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 nařízení Brusel I. a dovodil, že je dána pravomoc českých soudů, neboť žalovaná má v České republice sídlo. V otázce rozhodného práva poukázal na svůj v pořadí druhý rozsudek, v němž s odkazem na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy uzavřel, že v projednávané věci se nárok žalobkyně vůči žalované řídí právem České republiky.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel z toho, že dne 21. 9. 2010 byla mezi účastnicemi uzavřena nepojmenovaná smlouva, na základě které se žalovaná zavázala zajistit pro postupně upřesňovaný počet seniorů zájezd do Španělska v termínu od 27. 3. 2011 do 3. 4. 2011 s odletem z Vídně za cenu 495 EUR za osobu při ubytování ve dvoulůžkovém pokoji a za cenu 645 EUR při ubytování v jednolůžkovém pokoji, s cestovním pojištěním. Součástí zájezdu mělo být pět fakultativních výletů celkem za částku 190 EUR, když o tuto částku se navyšovala celková cena zájezdu a to na konečných 685 EUR za osobu v dvoulůžkovém pokoji a 835 EUR za osobu v jednolůžkovém pokoji. Žalobkyně měla za každého zajištěného klienta pro zájezd žalované inkasovat provizi 75 EUR a za každý objednaný fakultativní výlet provizi 5 EUR. Komunikace mezi účastnicemi probíhala formou emailu tak, že žalobkyně požadovala zajištění zájezdu pro určitý počet osob, který následně žalovaná v odpovědi potvrzovala, a to až na konečný počet 91 osob (88 osob ve dvoulůžkovém pokoji a 3 osoby v jednolůžkovém pokoji) na základě žádosti žalobkyně ze dne 28. 10. 2010 a potvrzení žalované ze dne 1. 11. 2010. Žalobkyně následně požadovala zajištění kapacity pro 96 osob emailem ze dne 12. 1. 2011 a téhož dne jí žalovaná prostřednictvím svého jednatele sdělila, že má k dispozici let v jiném než původně sjednaném termínu a pouze pro 80 osob. Žalobkyně poté v emailu ze dne 13. 1. 2011 žalované sdělila, že potřebuje bezpodmínečně potvrdit zajištění zájezdu v předem dohodnutém termínu pro 96 osob s tím, že odmítnutí části klientů nebo posunutí termínu zájezdu pro ni s ohledem na hrozbu poškození dobrého jména není možné. V lednu roku 2011 žalovaná žalobkyni sdělila, že není schopna dohodnutý počet klientů přepravit a to ani náhradními lety. Žalobkyně proto s ohledem na cestovní smlouvy uzavřené se svými klienty zajistila náhradní zájezd u cestovní kanceláře Ruefa Reisen GmbH za cenu 785 EUR na osobu, z čehož neinkasovala žádnou provizi, a svým klientům účtovala částku 699 EUR za osobu ve dvoulůžkovém pokoji (88 osob) a 849 EUR za osobu v jednolůžkovém pokoji (3 osoby). Žalobkyně následně prostřednictvím právní zástupkyně vyzvala žalovanou k úhradě způsobené škody a za takto poskytnuté právní služby dne 10. 7. 2012 zaplatila 43 080 Kč.
Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena inominátní smlouva podle ustanovení §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dá jen „obch. zák.“), neboť předmět závazku je dostatečně určitý a srozumitelný a při výkladu obsahu smlouvy je nutno uplatnit pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Žalovaná své smluvní povinnosti zajistit zájezd pro dohodnutý počet seniorů nedostála, žalobkyně proto musela zajistit zájezd u jiné kanceláře za vyšší cenu. Soud prvního stupně citoval ustanovení §373 a §380 obch. zák. a dospěl k závěru, že pokud žalobkyně musela v důsledku porušení smluvní povinnosti ze strany žalované vynaložit náklady na uskutečnění plnění, k němuž se ve vztahu ke svým klientům prostřednictvím cestovních smluv zavázala, které by jinak nevynaložila a které spočívaly v zaplacení vyšší ceny za každého účastníka zájezdu, pak cenový rozdíl představuje skutečnou škodu, tj. hodnotu, o kterou se majetek žalobkyně zmenšil.
Požaduje-li žalobkyně částku 8 333 EUR jakožto rozdíl mezi cenou účtovanou svým klientům v celkové výši 64 059 EUR a cenou uhrazenou cestovní kanceláři Ruefa ve výši 72 392 EUR, dále částku 9 100 EUR jakožto ušlou provizi za 91 osob (75 EUR za každého účastníka zájezdu a 25 EUR za pět výletů v rámci zájezdu za každého účastníka), která ji nebyla ze strany cestovní kanceláře Ruefa zaplacena, a konečně částku 43 080 Kč za náklady vynaložené na právní zastoupení při mimosoudním uplatnění náhrady škody podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění tehdejších předpisů, je její nárok důvodný. Ke splatnosti nárokovaných částek soud prvního stupně s odkazem na komentářovou literaturu a ustanovení §340 obch. zák. uzavřel, že ujednání o splatnosti není obligatorní náležitostí smlouvy, absence takového ujednání proto nezpůsobuje její neplatnost. V takovém případě určuje splatnost závazku věřitel tím, že plnění požaduje, k čemuž je oprávněn (neurčuje-li smlouva jinak) ihned po uzavření smlouvy. Soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastnic rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná, když skutkový stav nedoznal změn ani po částečném opakování důkazů v odvolacím řízení, a ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Přitakal závěru, že v projednávané věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a že rozhodným právem je české právo. S odkazem na výkladová pravidla obsažená v ustanoveních §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů, a §266 obch. zák. a na ustálenou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že práva a povinnosti mezi smluvními stranami byly sjednány určitě a mezi stranami byla tak platně uzavřena inominátní smlouva, v níž se žalovaná zavázala zajistit osmidenní letecký zájezd do Malagy v době od 27. 3. 2011 do 3. 4. 2011 pro 91 klientů žalobkyně. Závěr soudu prvního stupně o porušení sjednaného závazku ze strany žalované je správný a námitka žalované, že za dané situace byla žalobkyně povinna přijmout i jí nabízené částečné plnění podle ustanovení §329 obch. zák., není důvodná, neboť žalovanou nabízený termín byl jiný než původně domluvený a povaha závazku, tedy poskytnutí služeb cestovního ruchu pro dohodnutou skupinu osob, vylučuje poskytnutí plnění pouze pro část dohodnuté skupiny. Rezignace žalované na splnění jejích závazků je patrná z přípisu ze dne 16. 2. 2011, kterým žalobkyni oznámila jednostranné zrušení uzavřené smlouvy. Pokud za této situace žalobkyně žalované oznámila, že jednostranné zrušení smlouvy nepovažuje za platné a že dohodnutý zájezd obstará u jiné cestovní kanceláře, lze činěné právní úkony podle obsahu považovat za odstoupení od smlouvy podle ustanovení §348 obch. zák. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvedl, že pokud by nedošlo k odstoupení od smlouvy, závazek žalované by zanikl pro následnou nemožnost plnění podle ustanovení §353 obch. zák.
Odvolací soud se posléze zabýval předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení §373 obch. zák. (porušením smluvní povinnosti, vznikem škody a příčinnou souvislostí mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody). Porušení smluvní povinnosti je zřejmé z emailu žalované ze dne 13. 1. 2011 a jejího následného přípisu ze dne 16. 2. 2011, neboť žalovaná žalobkyni sdělila, že závazek zajistit shora specifikovaný zájezd nesplní. Nárok na zaplacení škody ve výši rozdílu mezi částkou 64 059 EUR účtovanou klientům žalobkyní a částkou 72 392 EUR prokazatelně uhrazenou za stejné služby poskytnuté náhradní cestovní kanceláří, tj. 8 333 EUR odpovídá definici skutečné škody, nárok na zaplacení náhrady škody ve výši 9 100 EUR za neobdrženou provizi ve vztahu k 91 zajištěným klientům odpovídá definici ušlého zisku podle ustanovení §379 obch. zák., a konečně nárok na zaplacení náhrady škody ve výši 43 080 Kč za uhrazené právní služby v souvislosti s mimosoudním vymáháním škody rovněž odpovídá definici skutečné škody podle ustanovení §380 obch. zák. V rámci posuzování příčinné souvislosti se odvolací soud zabýval otázkou plnění obecné prevenční povinnosti ze strany žalobkyně podle ustanovení §415 obč. zák. a speciální prevenční povinnosti podle ustanovení §384 obch. zák. a dospěl k závěru, že žalobkyně svým zákonným povinnostem dostála a porušení smluvní povinnosti ze strany žalované představuje převažující příčinu existence škody. Lze tedy konstatovat, že je dána příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a škodou vzniklou žalobkyni ve výši požadovaných dílčích nároků. S ohledem na to, že soud prvního stupně nepochybil ani v rozhodnutí o nákladech řízení, s nímž žalobkyně nesouhlasila, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanou zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a dále otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatelka namítá rozpor skutkových závěrů odvolacího soudu učiněných z provedeného dokazování s konstantní judikaturou dovolacího soudu a má za to, že v řízení nebylo prokázáno, zda byly skutečně uzavřeny smlouvy o zájezdu mezi žalobkyní a jednotlivými cestujícími, tedy zda měla žalobkyně povinnost zájezd 91 cestujícím zajistit. Tato skutečnost měla být prokázána listinami v německém jazyce, ačkoliv s tímto postupem dovolatelka vyjádřila nesouhlas a podle jejího názoru se tak jedná o důkazy nepoužitelné pro účely občanského soudního řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu předkládá otázku, zda „namítá-li účastník, že s obsahem listiny v cizím jazyce, jak byl soudem sdělen, popřípadě přečten, postupem podle ustanovení §129 občanského soudního řádu nesouhlasí a trvá na překladu do českého jazyka, je na soudu, aby zajistil překlad do českého jazyka i tehdy, nemá-li o jejím obsahu pochybnosti“, jež následně rozvádí obsahově obdobnými otázkami, a otázku, zda „je možné dovodit skutkové závěry z důkazů, které nejsou pro prokázání těchto skutkových závěrů dostačující“.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká rozpor závěru o obsahu smlouvy o zajištění zájezdu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť podle jejího názoru nebylo v řízení prokázáno, do kdy měla žalovaná zájezd pro žalobkyni zajistit, čímž nebyl zjištěn přesný obsah jejích povinností a v takovém případě logicky není možné konstatovat ani porušení této povinnosti. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a klade otázku, zda „představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec, nebo nedostatečným způsobem, vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, a otázku, zda „může soud konstatovat porušení právní povinnosti ze smlouvy za situace, kdy obsah této povinnosti nebyl v řízení zcela zjištěn“, která doposud podle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Odvolací soud podle mínění dovolatelky nesprávně vyřešil otázku platného odstoupení od smlouvy o zajištění zájezdu ze strany žalobkyně, neboť žalovaná žalobkyni nikdy nesdělila, že svůj závazek nesplní, byla to naopak žalobkyně, která obstaráním zájezdu u jiné cestovní kanceláře zapříčinila předčasné ukončení smlouvy. Dovolatelka má současně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za to, že pro odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně nebyly splněny zákonné podmínky, neboť nevyzvala žalovanou k poskytnutí jistoty v souladu s ustanovením §348 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud se podle jejího názoru otázkou, zda oprávněná strana vyzvala povinnou k poskytnutí jistoty, nezabýval, čímž znovu způsobil nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Dovolatelka má zároveň za to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, kterou cituje, při řešení otázky, zda „dojde k zániku závazku ze smlouvy o obstarání zájezdu uzavřené mezi objednatelem a dodavatelem z důvodu nemožnosti plnění v případě, že si objednatel obstará zájezd u jiného subjektu než u dodavatele“, uvádí obsahově navazující otázky a argumentuje ve prospěch názoru, že v případě, kdy si žalobkyně obstarala zajištění zájezdu u třetího subjektu, došlo k zániku smlouvy z důvodu na straně žalobkyně a nikoliv z důvodu na straně žalované, jak uzavřel odvolací soud. Za situace, kdy v řízení nebylo správně určeno, kdy došlo k ukončení smlouvy, není možné ani správně rozhodnout o odpovědnosti žalované.
Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení korespondence stran, nesourodost a nelogičnost odůvodnění jeho rozhodnutí a uvádí několik otázek procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda „je výzva oprávněné strany k poskytnutí jistoty nutným předpokladem pro platnost odstoupení od smlouvy, které bylo provedeno z důvodu podle ustanovení §348 odst. 1 obch. zák.“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ze strany žalované došlo k porušení jejích smluvních povinností, což vyplývá z jejího sdělení žalobkyni prostřednictvím emailu ze dne 13. 1. 2011 a následného přípisu ze dne 16. 2. 2011, čímž došlo k naplnění jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §373 a násl. obch. zák. Odstoupení od smlouvy žalobkyní pak bylo podle názoru odvolacího soudu pouze přímým následkem takového jednání ze strany žalované. Případná neplatnost odstoupení od smlouvy z důvodu absence výzvy k poskytnutí jistoty podle ustanovení §348 odst. 1 nemůže na závěru o porušení smluvních povinností ze strany žalované ničeho změnit. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Obdobně uvádí-li dovolatelka otázku „způsobí věřitel zánik závazku ze smlouvy o obstarání zájezdu z důvodu nemožnosti plnění tím, že sjedná ke splnění smlouvy třetí subjekt, aniž by předtím došlo k ukončení smlouvy“, neboť ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ze strany žalované došlo k porušení smluvní povinnosti jakožto předpokladu odpovědnosti za způsobenou škodu.
Dovolání je však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky provedení důkazu listinou v cizím jazyce v případě, kdy účastník namítá, že nesouhlasí s provedením tohoto důkazu v cizím jazyce, v němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv.
Podle ustanovení §129 odst. 1 o. s. ř. se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, případně předloží účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1656/2015, na který dovolatelka odkazuje, dovodil, že důkaz listinou v cizím jazyce, jejíž obsah je soudu srozumitelný, lze provést bez překladu do českého jazyka pouze za podmínky, že žádný z účastníků nenamítl, že s obsahem listiny, jak byl soudem sdělen, popřípadě přečten, nesouhlasí. Vznese-li tuto nesouhlasnou námitku a trvá-li na překladu listiny do českého jazyka, je na soudu, aby zajistil překlad do českého jazyka i tehdy, nemá-li o obsahu listiny pochybnosti.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaná již při jednání před soudem prvního stupně dne 9. 10. 2017 poukázala na to, že žalobkyní předložené důkazy k prokázání tvrzení týkajícího se uzavření smluv mezi žalobkyní a 91 tvrzenými klienty na konkrétně tvrzené období v konkrétně tvrzeném hotelu za částku tvrzenou žalobkyní jsou předloženy v německém jazyce a nebyly přeloženy do českého jazyka. Tuto námitku posléze zopakovala v odvolání ze dne 13. 11. 2017 založeném ve spise na čl. 365 podaném proti rozsudku soudu prvního stupně a při jednání před odvolacím soudem dne 9. 10. 2018. I přes námitky žalované však odvolací soud na témže jednání částečně zopakoval dokazování sdělením obsahu několika vybraných listin, mj. „seznamu účastníků zájezdu Andalusien 27. 3. – 3. 4. 2011“ označeného jako důkaz N25, ačkoliv je tato listina ve spise založena pouze v německém jazyce.
Postup odvolacího soudu, který provedl důkaz sdělením obsahu listiny předložené v německém jazyce za situace, kdy účastnice řízení (žalovaná), jež tento důkaz nepředložila, vyjádřila nesouhlas s tímto postupem, je nesprávný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedeného důvodu správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo již z výše uvedeného důvodu, Nejvyšší soud se nezabýval dalšími dovolacími námitkami vytýkajícími odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť to považuje za procesně nehospodárné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu