ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1418.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1418/2020-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Poppe + Potthoff s. r. o. , se sídlem v Kunovicích, Na Záhonech 1086, identifikační číslo osoby 26902214, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, proti žalované SYNER Morava, a. s. , se sídlem v Liberci, Ve Slatinách 1, identifikační číslo osoby 63493675, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o zaplacení částky 3 191 339 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (4) 41 Cm 126/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2019, č. j. 7 Cmo 77/2019-451, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 423,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 22. 11. 2018, č. j. (4) 41 Cm 126/2011-404, kterým Krajský soud v Brně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 367 370 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, žalobu zamítl ohledně částky 823 969 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni a státu (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním (výslovně „v plném rozsahu“), jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví i v rozsahu částky 823 969 Kč s úrokem z prodlení, případně aby jej společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nedůvodné, toliko polemizující se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“. V části, v níž bylo její žalobě vyhověno (tj. ohledně částky 2 367 370 Kč s příslušenstvím), však napadené rozhodnutí nezpůsobuje v poměrech dovolatelky žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší. Dovolání je tedy v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou – je subjektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Byť dovolatelka vymezila v úvodu dovolání jeho přípustnost tím, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, na žádnou vzájemně rozdílnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepoukázala. Z dalšího obsahu její dovolací argumentace je však zřejmé, že přípustnost dovolání shledává v tom, že se podle ní odvolací soud (při řešení některých níže uvedených otázek) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, že odvolací soud nevycházel ze zásady plné reparace újmy způsobené vadným plněním, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2018 (správně sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, rozsudek je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), a „analogicky“ též od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ). Odvolací soud nepostupoval v rozporu s citovanými rozhodnutími, pokud dovolatelce přiznal nárok na zaplacení veškerých nákladů, které prokazatelně vynaložila na odstranění vad díla (poté, co žalovaná nesplnila svou povinnost tyto vady odstranit), a pokud nepovažoval za důvodný nárok dovolatelky na úhradu dalších nákladů (ve výši 823 969 Kč) vynaložených v důsledku pochybení či nedostatečně připraveného projektu oprav (tj. vynaložených z jiného důvodu, nikoliv v důsledku porušení povinností žalovanou). Namítá-li dovolatelka v této souvislosti, že i tyto další náklady vynaložila na odstranění vad díla, domáhá se tím přezkumu správnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolatelka dále tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, pokud určil výši nároku žalobkyně podle §136 o. s. ř., ačkoli pro takový postup nebyly dány zákonné podmínky. Odvolací soud však při stanovení výše nákladů, jež byly vynaloženy na odstranění vad díla, vycházel ze závěrů znaleckého posudku a podle §136 o. s. ř. nepostupoval. Dovolatelkou předkládanou otázku tudíž neřešil. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je přitom i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka též v tom, že se odvolací soud odchýlil od již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, i tím, že jí nepřisoudil požadovanou částku (823 969 Kč s příslušenstvím) z titulu náhrady škody. Vychází přitom z předpokladu, že „vynaložila tyto prostředky na opravu díla, jehož vady vznikly v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované dodat dílo bez vady“. Takové skutkové zjištění ovšem odvolací soud neučinil (jak bylo uvedeno výše). Dovolatelka tedy předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci a teprve na jejím základě dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Tímto způsobem přípustnost dovolání založit nelze. Dovolatelka pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5683/2016, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4453/2017).
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud „zcela pominul výslovné ujednání smluvních stran, které se týkalo práva na náhradu nákladů oprav vynaložených žalobkyní“, dovolatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit. Lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Napadá-li dovolateka rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tj. i ve výrocích, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, patrně přehlíží, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl jako podané neoprávněnou osobou [§218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta první o. s. ř.] v rozsahu, v němž směřovalo proti té části potvrzujícího výroku napadeného rozsudku, jíž bylo žalobě vyhověno. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu