ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1754.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1754/2020-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Panský dvůr, akciová společnost , se sídlem v Domažlicích, Žižkova 16, identifikační číslo osoby 64831825, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Petrovická 283, proti žalované Chodské vodárny a kanalizace, a. s. , se sídlem v Domažlicích, Bezděkovské předměstí 388, identifikační číslo osoby 49788761, zastoupené Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, o zaplacení částky 277 071,46 Kč a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 258 079,21 Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 232/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020, č. j. 25 Co 399/2019-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 7 C 232/2018-121, zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 277 071,46 Kč (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované 258 079,21 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti - stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu - k dispozici in www.nsoud.cz ).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3368/2012, ohledně zpochybnění pravdivosti závěrů vyplývajících z veřejných listin, nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že listiny jsou jedním z důkazních prostředků sloužících ke zjištění stavu věci, jejichž demonstrativní výčet je uveden v ustanovení §125 o. s. ř. Listiny, jež mají ve smyslu ustanovení §134 o. s. ř. povahu listin veřejných, se od listin soukromých liší svou důkazní silou; podávají, pokud není prokázán opak, důkaz o pravdivosti toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Je na účastníku, který zpochybňuje správnost údajů uvedených ve veřejné listině, aby o tom nabídl soudu důkazy, jejichž prostřednictvím by svá tvrzení o opaku prokázal. Důsledkem presumpce správnosti obsahu veřejné listiny je tedy přenos důkazního břemene na toho, kdo popírá správnost jejího věcného obsahu. Není-li pravdivost veřejné listiny vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazů obsah listiny za pravdivý (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, a ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, na něž dovolatelka odkazuje).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k opačnému závěru, než jaký vyplýval z dovolatelkou doloženého osvědčení vydaného Městským úřadem Domažlice, odborem dopravy, ze dne 10. 3. 2017, č. j. MeDo-14286/2017-San, jímž byla část pozemku dovolatelky, p. č. 300/1 v k. ú. D., označena za veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Své rozhodnutí však založil na zjištění, že předmětný pozemek ve vlastnictví dovolatelky nesplňuje všechny podmínky požadované ustanovením §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích pro účelovou pozemní komunikaci. Odvolací soud na základě provedených důkazů uzavřel, že pozemek slouží pouze jako zkratka vozidlům a chodcům, v žádném případě se nejedná o veřejnou komunikaci, která by byla nezbytně nutná pro zajištění průjezdu, a pro označení pozemku za účelovou komunikaci tak absentuje komunikační potřeba. Jelikož v řízení byl prokázán opak obsahu listiny ve smyslu výše citované judikatury, presumovaná správnost obsahu osvědčení byla vyvrácena. Odvolací soud proto postupoval s označenou judikaturou v souladu. Z téhož důvodu je nepřiléhavý rovněž odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu