ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1775.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1775/2020-205
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně HS Flamingo s.r.o. , se sídlem v Broumově, Velká Ves, třída Osvobození 65, PSČ 550 01, identifikační číslo osoby 27488683, zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalované Vlna, s.r.o. , se sídlem v Dolních Novosedlech č.p. 60, PSČ 397 01, identifikační číslo osoby 63907810, o zaplacení 793 881 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 ECm 122/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, č. j. 6 Cmo 358/2014-169, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014, č. j. 6 Cmo 358/2014-169, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2014, č. j. 30 ECm 122/2012-135, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 576 081 Kč a náklady řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a řízení, které jeho vydání přecházelo, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně (po zrušení jeho předchozího zamítavého rozsudku ze dne 20. 2. 2013, č. j. 30 ECm 122/2012-50, v napadeném rozsahu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, č. j. 6 Cmo 186/2013-79, a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení) byl v novém řízení, jehož předmětem zůstal nárok žalobkyně na zaplacení částky 576 081 Kč, vázán právním názorem odvolacího soudu o tom, že „sankční penále“ ve výši 0,5 % z celkové půjčky za každý den prodlení, které si účastnice sjednaly v článku IV. odst. 2 smlouvy o půjčce ze dne 15. 4. 2010 pro případ prodlení s vrácením splátky poskytnuté půjčky trvajícího déle než jeden měsíc, je třeba posuzovat jako smluvní pokutu v uvedené výši. Soud prvního stupně dospěl po doplnění dokazování k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, a proto neshledal důvod pro její moderaci. Odvolací soud se s tímto jeho závěrem zcela ztotožnil, když uvedl, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně se nejeví být nepřiměřeně vysokou zejména s ohledem na výši poskytnuté půjčky a že důvody, na nichž žalovaná založila svůj opačný názor, nejsou takovými okolnostmi, pro něž by bylo třeba moderovat smluvní pokutu. Odvolací soud, odkazuje na §373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), zdůraznil, že rozhodnutí o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká pokuta, je věcí volného uvážení soudu, kterému zákon pouze ukládá povinnost řídit se při jejím posuzování hodnotou a významem zajišťované povinnosti, žádná další kritéria stanovena nejsou. Pokud tedy soud prvního stupně vycházel v souzené věci z konkrétních okolností případu ve smyslu skutečností tvrzených účastnicemi a dospěl k závěru, že k moderaci smluvní pokuty nejsou zákonné podmínky splněny, nelze jeho postupu ničeho vytýkat; odvolací soud se ztotožnil s důvody, které soud prvního stupně vedly k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká, a proto ji není třeba snížit, a zcela na tyto důvody odkázal.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním. S odkazem na důvody (dovolatelka nesprávně zaměňuje pojmy důvodnost a přípustnost) podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolacímu soudu, který vycházel ze svého právního názoru vysloveného v rozsudku ze dne 21. 10. 2013, č. j. 6 Cmo 186/2013-79 (a shodně i soudu prvního stupně), vytýká, že se při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na právní závěry konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž se ve většině případů vykládá pojem penále jako úrok z prodlení, tak oponuje odvolacímu soudu, pokud posoudil dohodnuté „sankční penále“ jako smluvní pokutu, a nikoli jako úrok z prodlení.
Domáhá-li se žalobkyně svého nároku z titulu smluvní pokuty, bylo podle dovolatelky na žalobkyni, aby prokázala, že při sjednávání předmětného ujednání byl její úmysl sjednat smluvní pokutu žalované znám nebo že jí musel být znám, což však neučinila. Tvrdí, že soud měl přikročit k výkladu obecně přijímanému v obchodním styku a posoudit tak sjednané penále jako úrok z prodlení. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se otázkou výkladu projevu vůle účastnic nezabýval, respektive zcela převzal argumentaci žalobkyně se závěrem, že pojem penále není právními předpisy definován a v obchodní praxi se jím vždy rozumí smluvní pokuta a nikoliv dohoda o úrocích z prodlení v jiné než zákonné výši. Takový jeho postup je však v rozporu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu, podle nichž nelze závěr o smluvní pokutě založit pouze na úvaze, že v obchodní praxi se pojmem penále vždy rozuměla smluvní pokuta, aniž by bylo takové posouzení v rozhodnutí v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. řádně odůvodněno.
Pro případ, že by dovolací soud pochybení odvolacího soudu spočívající v posouzení předmětného ujednání jako smluvní pokuty neshledal, dovolatelka odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká pochybení při aplikaci §301 obch. zák. Tvrdí, že soud prvního stupně se při rozhodování o moderaci smluvní pokuty řídil výlučně její výší v porovnání se zajišťovaným závazkem a vůbec nepřihlížel k okolnostem, za kterých byla tato smluvní pokuta sjednána a na něž v průběhu řízení poukazovala. Pochybení odvolacího soudu spatřuje rovněž v tom, že potvrdil nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá a bude jí přiznána náhrada nákladů předchozího řízení, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 6. 2015, č. j. 32 Cdo 2104/2015-189, vyrozuměl účastnice řízení o tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích jako insolvenční soud usnesením ze dne 30. 4. 2015, č. j. KSCB 41 INS 293/2015-A-17, prohlásil konkurs na majetek žalované a že okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo dovolací řízení v této věci přerušeno.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 1. 2019, č. j. KSCB 41 INS 293/2015-B-96 (č. l. 201 spisu), zrušil podle §308 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), konkurs na majetek žalované z důvodu, že její majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 4. 2019.
Podle §312 odst. 3 insolvenčního zákona je zrušení konkursu podle §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, nejde-li o právnickou osobu zřízenou zákonem. Pakliže k výmazu žalované z obchodního rejstříku dosud nedošlo, Nejvyšší soud v dovolacím řízení se žalovanou pokračoval.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se svým posouzením účastnicemi sjednaného „sankčního penále“ jako smluvní pokuty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle právního názoru, který odvolací soud vyjádřil ve věci v rozsudku ze dne 21. 10. 2013, č. j. 6 Cmo 186/2013-79, jímž byl soud prvního stupně po zrušení jeho předchozího rozsudku v napadeném rozsahu a vrácení věci k dalšímu řízení vázán, šlo v případě „sankčního penále“ sjednaného v článku IV. odst. 2 smlouvy o půjčce, jehož zaplacení je předmětem žalobního nároku, o smluvní pokutu. K tomuto závěru dospěl odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí na základě úvahy, že pojem „penále“ není právními předpisy definován a v obchodní praxi se jím vždy rozumí smluvní pokuta a nikoliv dohoda o úrocích z prodlení v jiné než zákonné výši.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že v českém právním řádu se pojem penále, které upravoval zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, účinný do 31. 12. 1991, jako jeden z druhů majetkových sankcí za nesplnění závazku, nevyskytuje. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2735/99 (jenž je – stejně jako ostatní dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), deklaroval, že v obchodním zákoníku není pojem „penále“ upraven, přičemž pochybnosti by vzhledem k tomuto použitému pojmu mohly vzniknout v případě prodlení s placením peněžitého závazku, kdy vzniká otázka, zda tento smluvní pojem podléhá režimu smluvní pokuty, nebo zda se jedná o úrok z prodlení.
Tato situace nastala i v souzené věci, když účastnice řízení použily ve smlouvě o půjčce pro sankci dohodnutou za nedodržení termínu splatnosti výraz „sankční penále“. Pro posouzení oprávněnosti žalobního nároku tak bylo třeba v prvé řadě posoudit, jakou sankci účastnice tímto ujednáním sjednaly, tj. zda zamýšlely sjednat smluvní pokutu, jak dovodil odvolací soud, či zda šlo o sjednání úroku z prodlení v jiné než zákonné výši, jak odvolací soud vyloučil.
Podle odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „sankční penále“ sjednané v článku IV. odst. 2 smlouvy o půjčce má charakter smluvní pokuty, pouze na konstatování, že pojmem „penále“ se v obchodní praxi vždy rozuměla smluvní pokuta, a nikoliv dohoda o úrocích z prodlení v jiné než zákonné výši, aniž by toto své tvrzení o cokoli opřel. Je proto třeba odvolacímu soudu vytknout, že nedostál své povinnosti rozsudek řádně odůvodnit, když podle §157 odst. 2 o. s. ř. má soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Nejde však o jediný nedostatek, jímž odvolací soud své rozhodnutí zatížil.
Podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že otázku, zda lze sjednané „penále“ vykládat jako smluvní pokutu nebo jako smluvní úrok z prodlení, nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy, neboť okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle se v jednotlivých případech odlišují, přičemž správnost výkladu projevu vůle závisí na správném výkladu a aplikaci interpretačních pravidel zakotvených v §266 obch. zák. (srov. například usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2199/2009, a shodně s ním například rozsudky ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3555/2010, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, či usnesení ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3385/2010).
Rovněž ve shora již označeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2735/99 Nejvyšší soud vysvětlil, že za situace, kdy mezi účastníky nebylo jasné, zda pojmem „penále“ použitým v ujednání byla sjednána smluvní pokuta či úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák., bylo namístě posoudit předmětné ujednání podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 a 3 obch. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, ve věci, v níž byla řešena také otázka, zda šlo v případě účastníky sjednaného „smluvního penále“ o smluvní pokutu či o smluvní úrok z prodlení, objasnil, jakým způsobem je třeba postupovat při výkladu projevu vůle za použití interpretačních pravidel obsažených v §266 obch. zák. Vysvětlil, že nejprve je třeba naplnit odstavec 1 a zabývat se tak výkladem projevu vůle jednajících osob a zjišťovat jejich úmysl, co konkrétně předmětným ujednáním sledovaly, a teprve v případě negativního výsledku podle odstavce 1 nastupuje možnost výkladu výrazu „penále“ podle významu, který se mu zpravidla přikládá v obchodním styku.
Odvolací soud však v souzené věci v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu nepostupoval, založil-li svůj závěr o tom, že ujednáním o sankčním penále v článku IV. odst. 2 smlouvy o půjčce byla dohodnuta smluvní pokuta v uvedené výši, toliko na konstatování, že v obchodní praxi se penálem vždy rozumí smluvní pokuta a nikoliv dohoda o úrocích z prodlení v jiné než zákonné výši, a to včetně toho, že neaplikoval interpretační pravidla projevu vůle upravená v §35 odst. 2 a v §266 obch. zák. Za této situace nemůže jeho právní závěr o tom, že v případě sjednaného „sankčního penále“ šlo o smluvní pokutu, a ani navazující právní posouzení, kdy neshledal důvod pro moderaci smluvní pokuty podle §301 obch. zák. (odvolací soud nesprávně označil §373 a násl. obch. zák.) obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Vzhledem k právnímu posouzení, které Nejvyšší soud shora zaujal, se již nemusel zabývat dalšími námitkami, kterými dovolatelka zpochybňovala správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (část jeho prvního výroku) i v obou jeho závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (zbývající část prvního výroku a druhý výrok); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první a věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu