ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1868.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1868/2020-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně TRANSITUM S a.s. , se sídlem v Brescii, Via Pusterla 5, PSČ 251 28, Italská republika, daňové registrační číslo 03580390171, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze, Myslíkova 2020/4, proti žalované N.J.P.Log s.r.o. , se sídlem v Ivančicích, Jana Schwarze 912/1a, PSČ 664 91, identifikační číslo osoby 29293782, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kaprova 15/11, o zaplacení 12 610 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 388/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2019, č. j. 47 Co 38/2017-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Paoly Spoladore.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou (po připuštění změny žaloby) domáhá zaplacení částky 12 610 EUR z titulu náhrady škody, která jí vznikla jednak úhradou ztracené zásilky ve výši 14 630 EUR jejímu odesílateli, společnosti RAVAGO ITALIA S. p. A., a dále jako ušlý zisk ve výši 120 EUR s tím, že vůči těmto svým pohledávkám započetla pohledávku žalované ve výši 2 140 EUR z titulu nezaplacených odměn za zprostředkování přeprav.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 33 C 388/2015-210, žalobu zamítl (výrok I.), vyhověl vzájemnému návrhu žalované a uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 2 140 EUR (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě objednávky žalobkyně byla mezi účastnicemi dne 26. 6. 2014 uzavřena smlouva, kterou kvalifikoval jako zasílatelskou smlouvu ve smyslu §2471 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“, případně „občanský zákoník“). V ní se žalovaná jako zasílatel zavázala žalobkyni jako příkazci obstarat vlastním jménem na účet žalobkyně přepravu zásilky z Mornico al Serio v Itálii do Pelhřimova v České republice k příjemci ZI PLAST a.s. Zásilka však do místa určení nedorazila. Podle nesporných tvrzení účastnic nedošlo ke škodě ztrátou zásilky při obstarávání přepravy, nýbrž v jejím průběhu. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobkyně, že žalovaná nevynaložila potřebnou péči při sjednávání přepravy nákladu; žalovaná škodu nemohla odvrátit, a proto za ni podle §2478 o. z. neodpovídá. K odpovědnosti žalované za způsobenou škodu soud prvního stupně nedospěl ani podle obecného §2913 o. z. o náhradě škody při porušení smluvní povinnosti, ani na základě posouzení podle §2482 o. z. ve spojení s §2461 o. z. Soud prvního stupně proto žalobkyni nárok na požadovanou náhradu škody nepřiznal a v důsledku toho nepovažoval za relevantní ani žalobkyní učiněný zápočet částky 2 140 EUR, na jejíž zaplacení má žalovaná nárok. Ohledně uvedené částky tedy vyhověl vzájemnému návrhu žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně ze dne 22. 11. 2018, č. j. 47 Co 38/2017-302 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 120 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a změnil ho ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 12 490 EUR s příslušenstvím (výrok II.); dále ho změnil tak, že zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 2 140 EUR (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VI.).
Rozsudkem ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019, Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, č. j. 47 Co 38/2017-302, v rozsahu jeho druhého až šestého výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho prvního výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 12 490 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 26. 2. 2015 do zaplacení, a v části jeho druhého výroku jej změnil tak, že vzájemný návrh žalované zamítl (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – VI.).
Odvolací soud zopakoval dokazování a podle jeho skutkových zjištění společnost KUEHNE+ NAGEL S.r.l., která měla jako dopravce přepravit pro společnost RAVAGO ITALIA S.p.A z Mornico al Serio v Italské republice do Pelhřimova 22 balíků přírodních granulí, objednala u žalobkyně přepravu tohoto zboží. Objednávkou ze dne 26. 6. 2014 objednala žalobkyně přepravu tohoto zboží u žalované, která následně objednala přepravu zboží u společnosti EURITALIA TRADING S. r. l., kterou zaměstnankyně žalované paní M. N. vyhledala za pomoci burzy TimCom. Zboží – náklad převzatý k přepravě však nebyl příjemci nikdy doručen, k čemuž došlo v důsledku jednání společnosti EURITALIA TRADING S. r. l. či pravděpodobněji osoby, která vystupovala pod její identitou a která předložila žalované dokumenty s pochybnou věrohodností. Tato třetí osoba zboží u odesílatele prokazatelně převzala dne 2. 7. 2014, ale na místo určení je již neodvezla, ačkoli žalované telefonicky potvrdila nakládku i vykládku zboží. Společnost pak přestala být kontaktní. Mezi společností RAVAGO ITALIA S.p.A. a žalobkyní byla dne 16. 1. 2015 sepsána dohoda, v níž žalobkyně vyjádřila ochotu zaplatit společnosti RAVAGO ITALIA S.p.A. odškodné ve výši 14 630 EUR formou bankovní směnky. Tuto bankovní směnku žalobkyně ve prospěch společnosti RAVAGO ITALIA S.p.A. vystavila na částku 14 630 EUR.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že účastnice uzavřely zasílatelskou smlouvu ve smyslu §2471 o. z., v níž se žalovaná jako zasílatel zavázala žalobkyni obstarat přepravu předmětného zboží. Žalovaná byla podle §2475 věty první o. z. při sjednávání způsobu a podmínek přepravy povinna postupovat s vynaložením potřebné péče, tuto svoji povinnost však nesplnila, neboť fakticky důvěřovala burze TimCom, prostřednictvím které vyhledala společnost EURITALIA TRADING S. r. l. Žalovaná, která měla k dispozici licenci této společnosti, ale neměla aktuální výpis z obchodního rejstříku, podle odvolacího soudu mohla a měla rozpoznat, že tato společnost, s níž v minulosti nikdy nespolupracovala, nemá mezinárodní dopravu jako zapsaný předmět činnosti. Podle výpovědi zaměstnankyně žalované, paní M. N., však listiny vůbec nezkoumala. Za vzniklou škodu je tedy žalovaná plně odpovědná. Žalobkyně škodu uhradila odesílateli, a proto má vůči žalované jako škůdci právo postihu. Vzhledem k odpovědnosti žalované za způsobenou škodu ve výši 14 630 EUR a k tomu, že žalobkyně započetla vůči své pohledávce pohledávku žalované ve výši 2 410 EUR, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně má nárok na úhradu škody ve výši 12 490 EUR s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání opírá dovolatelka o §237 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil její odpovědnost podle §2913 o. z., ačkoli smluvní odpovědnost se váže k porušení smluvního ustanovení, nikoliv ustanovení zákonného. Odvolací soud přesto založil závěr o její smluvní odpovědnosti na tom, že porušila povinnosti plynoucí z §2475 o. z. Přitom přehlédl, že odpovědnost za porušení zákonem stanovené povinnosti je obecně upravena v §2910 o. z. a toto ustanovení občanského zákoníku vyžaduje pro zjištění nároku na náhradu škody naplnění jiných podmínek než §2913 o. z. Dovolatelka všechny své povinnosti plynoucí ze smlouvy s žalobkyní splnila.
Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3478/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 11 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, namítá, že odvolací soud pochybil při posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatelky a vzniklou škodou. Dovolatelka nemůže být odpovědná za jednání třetích osob, tedy ani společnosti EURITALIA TRADING S. r. l. V době, kdy dovolatelka uzavírala s touto společností smlouvu, nemohlo být předvídatelné, že tento dopravce zboží odcizí. Podle dovolatelky nebyl žádný důvod o důvěryhodnosti této společnosti pochybovat.
Odvolací soud podle dovolatelky, která v této souvislosti odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012, rovněž pochybil, pokud dohodu ze dne 16. 1. 2015 uzavřenou mezi žalobkyní a společností RAVAGO ITALIA S.p.A. neposoudil jako dohodu o narovnání ve smyslu §1903 odst. 1 o. z. a přehlédl, že žalobkyně nebyla s touto společností v žádném smluvním vztahu a neměla vůči ní ani žádnou povinnost k náhradě škody, přesto jí zcela dobrovolně plnila na základě této dohody. Za této situace se však podle dovolatelky žalobkyně nemůže domáhat náhrady škody po dovolatelce.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud předesílá, že má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a kterou by měl vyřešit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4300/2018, či ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017). Právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. je tedy nutně jen taková otázka, jejíž řešení je využitelné v rozhodovací praxi soudů.
Již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, Nejvyšší soud dovodil, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Vysvětlil, že opačný závěr by vedl k neudržitelnému, a vzhledem k platné právní úpravě institutu dovolání, zákonodárcem nepředpokládanému (nechtěnému) stavu, neboť pouhý odkaz na kterékoli – třeba i nahodile zvolené – rozhodnutí Nejvyššího soudu by nutně (vždy) přivodil i přípustnost dovolání, a tedy povinnost jeho věcného projednání. Dovolací řízení však nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Dovolatelka formulovala tři okruhy otázek. Zaprvé, zda „je žalovaná jakožto mezizasílatel odpovědná za škodu vzniklou během přepravy v podobě odcizení zásilky jiným přepravcem, podle jakého ustanovení občanského zákoníku? Jaký je vztah mezi více zasílateli z pohledu povinnosti náhrady škody?“ Zadruhé, „jak lze v tomto případě vykládat příčinnou souvislost z pohledu nároku na náhradu škody“ a zatřetí, zda „je dohoda o úhradě škody ze dne 16. 1. 2015 dohodou o narovnání ve smyslu §1903 a násl. o. z., a pokud ano, je možné dohodu o narovnání, která byla uzavřena mezi žalobkyní a třetí osobou, tj. RAVAGO ITALIA S.p.A., která nebyla vůči žalobkyni v žádném přímém právním vztahu, kvalifikovat jako nový titul k náhradě škody? Byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu uplatněnou žalobkyní, která fakticky vznikla žalobkyni na základě dohody o narovnání, např. formou postihu dle §2917 o. z.?“
Dovolatelkou předestřené otázky soustředěné do prvního okruhu, o nichž měla za to, že dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Otázky odpovědnosti mezizasílatele za škodu způsobenou odcizením zásilky během přepravy a vztahu mezi více zasilateli z pohledu náhrady škody formulovala dovolatelka příliš obecně. Jde o otázky, jejichž řešení bude vždy záležet na individuálním posouzení okolností konkrétního případu, neboť odpovědnost mezizasílatele nelze v obecné rovině vyloučit. Obecně platné (judikatorní) řešení těchto otázek tedy nepřichází v úvahu. S formulací těchto otázek navíc nekoresponduje ani dovolatelkou vymezený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, který dovolatelka zakládá na tom, že nedošlo k porušení smluvní, nýbrž zákonné povinnosti. I kdyby se však skutečně jednalo o porušení zákonné povinnosti, na rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti k náhradě škody by to nemohlo nic změnit.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nebyla způsobilá založit ani otázka příčinné souvislosti ve vztahu k nároku na náhradu škody, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3478/2011. Odvolací soud se při řešení této otázky od odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soud neodchýlil, naopak – závěr o existenci příčinné souvislosti založil na argumentaci odpovídající argumentaci uvedené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu a přesvědčivě jej zdůvodnil (srov. bod 52 dovoláním napadeného rozsudku).
Ani otázky z třetího okruhu, které dovolatelka formulovala, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají. Rozhodnutí, na něž dovolatelka k těmto otázkám odkázala a namítala, že se od jejích závěrů odvolací soud odchýlil, na nyní souzenou věc nedopadají. Odvolací soud neposoudil dohodu ze dne 16. 1. 2015 uzavřenou mezi žalobkyní a společností RAVAGO ITALIA S.p.A. jako dohodu o narovnání, nemohl se tedy odchýlit od závěru, že dohoda o narovnání je samostatným právním důvodem vzniku závazku. Nadto ani u tohoto okruhu otázek vymezení dovolacího důvodu – že žalobkyni škoda vůbec nevznikla, protože plnila dobrovolně a nikoli po právu – nekoresponduje s jejich formulací.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu