ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2278.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2278/2019-503
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobců a) J. S., podnikatele se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a b) J. S. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova 792, o zaplacení částek 356 564 Kč a 154 609,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 9/2017, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018, č. j. 53 Co 180/2018-465, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 148,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 196 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu společným dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé předně citují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a argumentují, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť postrádá jakékoliv zdůvodnění, proč odvolací soud „rozhodl o zániku“ smluv o obchodním zastoupení uzavřených mezi žalobci a žalovanou zcela odlišně než soud prvního stupně. Odvolací soud podle jejich mínění uvedl, že smlouvy zanikly odstoupením ze strany žalované, ale neuvedl, v důsledku jakého odstoupení zanikly a k jakému dni. Nevypořádal se ani s argumentací dovolatelů, proč smlouvy nezanikly dne 17. 2. 2016 na základě jejich výmazu z Registru pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů (dále jen „Registr“), což je závěr, k němuž dospěl soud prvního stupně, ve shodě s Okresním soudem v Děčíně.
Současně mají dovolatelé za to, že odvolací soud se v otázce zániku smluv o obchodním zastoupení odchýlil např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, z toho důvodu, že „řádně neaplikoval“ ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Poukazují na to, že podle názoru Okresního soudu v Děčíně vyjádřeném v rozsudku ze dne 5. 5. 2017, č. j. 27 C 190/2016-44, v řízení mezi žalovanou a žalobcem a), došlo k zániku smlouvy podle ujednání v jejím čl. XI bodu písm. j) dne 17. 2. 2016, kdy Česká národní banka provedla výmaz žalobkyně jako spolupracující pojišťovny žalovaného, proto nemohlo dojít k zániku smlouvy odstoupením doručeným žalovanému dne 1. 4. 2016. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvy o obchodním zastoupení zanikly odstoupením, měl tento svůj odlišný názor odůvodnit i proto, že se jím odchýlil od uvedeného rozsudku Okresního soudu v Děčíně.
Pro případ, že podle závěru odvolacího soudu došlo k zániku smluv na základě odstoupení žalované ze dne 1. 2. 2016, dovolatelé s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu prosazují názor, že k tomuto odstoupení nedošlo bez zbytečného odkladu a toto odstoupení tedy nemůže být důvodem ukončení smluv žalovanou, pro který by dovolatelé neměli mít nárok na zvláštní odměnu podle §2517 písm. a) o. z. Ve vztahu k odstoupení od smluv ze dne 30. 3. 2016 prosazují názor, že smlouvy o obchodním zastoupení zanikly již dne 17. 2. 2016 v důsledku skutečnosti, jíž byl výmaz dovolatelů z Registru, sjednaný ve smlouvách jako důvod jejich zániku. Citují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, a argumentují, že jelikož smlouvy zanikly na základě jiné právní skutečnosti, nemohly zaniknout znovu na základě odstoupení od smlouvy, k němuž došlo později.
Dovolateli předložená argumentace k závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť se upíná k otázkám, které odvolací soud neřešil a na jejichž řešení napadené rozhodnutí nezávisí (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Na závěru, že předmětné smlouvy zanikly odstoupením žalované od smlouvy, totiž napadené rozhodnutí založeno není.
Soud prvního stupně se zabýval předpoklady pro aplikaci §2517 o. z., podle něhož právo na zvláštní odměnu nevznikne, ukončí-li zastoupený obchodní zastoupení pro takové porušení povinností obchodním zástupcem, které by ho opravňovalo k odstoupení od smlouvy. Vyšel ze zjištění, že „dne 17. 2. 2016 došlo v Registru k výmazu žalované jako spolupracující pojišťovny žalobců, kdy odstoupením od smluv o výhradním zastoupení ze dne 1. 2. 2016 žalovaná sdělila žalobcům, že od těchto smluv odstupuje, a to v důsledku podstatného porušení smlouvy, které spatřovala v tom, že v období dvou po sobě jdoucích kalendářních čtvrtletí došlo k úbytku pojistného kmene, který žalobci pro žalovanou zprostředkovávali“. Usoudil v prvé řadě, že smlouvy obou žalobců zanikly k datu 17. 2. 2016, kdy byli žalobci vymazáni z Registru jako výhradní pojišťovací agenti žalované a žalovaná byla vymazána jako spolupracující pojišťovna žalobců dle čl. 9 odst. 3 smlouvy. Proto nemohlo mít již žádný vliv odstoupení žalované ze dne 30. 3. 2016, ani skutečnost, že žalobce a) začal od 26. 2. 2016 působit jako jednatel konkurenční společnosti. V návaznosti na to pak soud prvního stupně vyjádřil názor, že ke zmenšení pojistného kmene došlo nikoliv z důvodu podstatného porušení povinností, nýbrž z důvodů objektivních, a u žalobců tak nedošlo k podstatnému porušení povinností, které by vylučovalo jejich nárok na zvláštní odměnu podle §2517 o. z.
Odvolací soud nedovodil, že smlouvy zanikly (slovy zákona že obchodní zastoupení bylo ukončeno) odstoupením žalované od smlouvy; takový závěr v odůvodnění svého rozhodnutí nevyslovil a konstatování, že žalovaná odstoupila od smlouvy z určitých důvodů (které měl samy o sobě za významné, jak vysvětleno níže), se závěrem o ukončení obchodního zastoupení odstoupením od smlouvy zaměňovat nelze. Vůči názoru soudu prvního stupně, že smlouvy zanikly podle ujednání v nich obsaženého výmazem žalované jako spolupracující pojišťovny dovolatelů z Registru, provedeným Českou národní bankou na základě oznámení žalované o ukončení spolupráce s dovolateli, k datu 17. 2. 2016, se odvolací soud nevymezil. Rovněž shodně jako soud prvního stupně vyšel z názoru, že důvody, pro které žalovaná oznámila České národní bance ukončení spolupráce s dovolateli a přivodila tak příslušný výmaz z Registru a tím i ukončení obchodního zastoupení, jsou ty důvody, které uvedla v předchozím věcně souvisejícím odstoupení od smluv o obchodním zastoupení ze dne 1. 2. 2016. Se soudem prvního stupně se neztotožnil až v otázce povahy těchto důvodů z hlediska hypotézy ustanovení §2517 písm. a) o. z. a úvahu soudu prvního stupně, že k ukončení obchodního zastoupení nedošlo z důvodů, které by žalovanou opravňovaly k odstoupení od smlouvy, označil za chybnou. Vyjádřil názor, že ujednání o úbytku pojistného kmene bylo ve smlouvě označeno za porušení smlouvy podstatným způsobem, a jestliže k předvídanému úbytku kmene došlo, nelze jej bagatelizovat odkazem na objektivní důvody, protože už samotné zjištění faktu úbytku kmene ve dvou po sobě jdoucích kalendářních čtvrtletí je zjištěním objektivním, jelikož toto ujednání respektuje zájem žalobkyně (zjevně míněna žalovaná) na řádném výkonu výhradního obchodního zastoupení.
Uvedení údajů v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v jejichž absenci dovolatelé spatřují jeho nepřezkoumatelnost, by tedy nejenže postrádalo opodstatnění, ale bylo by v logickém rozporu s jeho stávajícím obsahem, a v otázce právní skutečnosti, jíž bylo obchodní zastoupení ukončeno, odvolací soud nedospěl k jiným závěrům než Okresní soud v Děčíně, nebyl tu tudíž důvod v tomto ohledu podávat vysvětlení. S právním posouzením, na němž je založeno napadené rozhodnutí, se nutně míjí též argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelé prosazují názor, že obchodní zastoupení nebylo ukončeno ani v pořadí prvním, ani druhým odstoupením žalované od smluv.
Dovolatelé výslovně napadli rozhodnutí odvolacího soudu též ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu