ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2418.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2418/2020-977
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobců a) P. M. , narozeného XY a b) D. M. , narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, proti žalovaným 1) J. M. , narozenému XY, 2) L. M. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem Malým, advokátem se sídlem v Brně, Vranovská 1169/108 a 3) J. M. , narozenému XY, bytem XY, o vypořádání člena sdružení, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 149/2012, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 25. 5. 2020, č. j. 72 Co 125/2020-943, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci a) částku 9 871 Kč a žalobkyni b) částku 9 871 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 10 C 149/2012-904 [poté, co již dříve rozhodl ve věci částečným rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 10 C 149/2012-718, kterým bylo řízení skončeno vůči žalovanému 3)], jímž žalovaným 1) a 2) uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 393 348,47 Kč, žalobu co do částky 1 532 737,50 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podali žalovaní 1) a 2) dne 17. 1. 2020 odvolání.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 9. 3. 2020, č. j. 10 C 149/2012-927 zastavil řízení o odvolání žalovaných 1) a 2) ze dne 17. 1. 2020 (výrok I) a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 39 484,72 Kč (výrok II).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 12. 2019, č. j. 10 C 149/2012-904, žalobci a) částku 19 591 Kč a žalobkyni b) částku 19 591 Kč (druhý výrok), a rozhodl o povinnosti žalovaných 1) a 2) zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení žalobci a) částku 9 871 Kč a žalobkyni b) částku 9 871 Kč (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podali žalovaní 1) a 2) dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítají nesprávné právní posouzení věci a navrhují zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhují dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jej jako nedůvodné zamítnout, a zavázat žalované 1) a 2) k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatelé předkládají k dovolacímu přezkumu otázku podle nich v rozhodovací praxi doposud neřešenou, „zda lze zastavit soudní řízení pro nesplnění podmínky řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nebyl-li soudní poplatek za odvolání zaplacen ve lhůtě stanovené soudem podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích tehdy, bylo-li usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku doručeno společně s dalšími písemnostmi“. Takto formulovanou otázku však odvolací soud neřešil, neboť se nezabýval aplikací §104 odst. 2 o. s. ř., jež upravuje možnost zastavení řízení v případě neodstranění odstranitelného nedostatku podmínky řízení. Odvolací soud se zabýval výlučně splněním podmínek pro zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací soud se přitom neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud v projednávané věci dovodil splnění podmínek pro zastavení odvolacího řízení podle §9 odst. 1 zákona soudních poplatcích v situaci, kdy žalovaní poté, co nezaplatili soudní poplatek za odvolání při jeho podání, byli vyzváni k jeho zaplacení ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 10 C 149/2012-920, jež bylo doručeno do datové schránky jejich zástupce dne 31. 1. 2020 (společně s dalšími dokumenty), přičemž součástí výzvy bylo též poučení o tom, že odvolací řízení bude zastaveno, pokud nebude soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, žalovaní soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatili a zaplatili jej až poté, co soud prvního stupně rozhodl o zastavení odvolacího řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zpochybňují-li dovolatelé závěr odvolacího soudu, že doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku společně s dalšími dokumenty lze považovat za řádné, pak ani tyto jejich výtky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Úprava doručování v občanském soudním řádu, ve vyhlášce č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „jednací řád“), a v zákoně č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (srov. §45 a násl. o. s. ř., §28a a násl. jednacího řádu a §17 a 19 zákona č. 300/2008 Sb.), nečiní v soudní praxi výkladové potíže ve vztahu k možnosti současného doručení více písemností. Takovou možnost zjevně nezapovídá. Právní úprava ukládající soudu vložit do obálky při doručování rozsudku nebo usnesení ve věci samé jen jedinou písemnost, ledaže by spolu s rozhodnutím byla doručována žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení, byla účinná pouze v období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2009 (srov. §49 odst. 1 o. s. ř. v tehdy účinném znění), jak správně poukázal též odvolací soud. Ani tehdy navíc z případného porušení tohoto pokynu nebyla v komentářové literatuře bez dalšího dovozována neúčinnost doručení takových písemností (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 237). K otázce doručování do datové schránky (podle zákona č. 300/2008 Sb.) se vyjádřil Nejvyšší soud ve stanovisku pléna ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněném pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uvedl, že každá datová zpráva odeslaná v informačním systému datových schránek musí mít alespoň jednu přílohu. Z uvedeného zjevně vyplývá, že i právní úprava doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky účastníka (resp. v poměrech souzené věci zástupce účastníků z řad advokátů) umožňuje soudu doručovat jednou datovou zprávou více příloh, tedy více dokumentů (písemností). Ani v tomto směru není právní posouzení odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelé s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1997, sp. zn. IV. ÚS 324/96, a ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), též namítají nutnost ústavně konformního výkladu práva, které by zachovalo právo na přístup k soudu v požadované míře vyplývající z podstaty práva na spravedlivý proces, a vytýkají odvolacímu soudu, že jeho právní názor vytváří „nepřijatelnou bariéru v přístupu k soudu“. Odvolací soud se řádně zabýval jejich námitkou, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces vadným doručením výzvy k zaplacení soudního poplatku. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého právo na spravedlivý proces postupem soudu porušeno nebylo. Dovolatelé měli možnost uhradit soudní poplatek již při podání odvolání. Při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku společně s dalšími písemnostmi nemohli být postupem soudu uvedeni v omyl, neboť veškeré písemnosti zaslané do datové schránky jejich zástupce (včetně výzvy k zaplacení soudního poplatku) byly řádně identifikovány, tj. jasně vzájemně odlišeny, a zástupce dovolatelů tedy nemohl mít pochybnost o tom, jaké písemnosti mu byly doručeny. Dovolatelům tak byla řádně poskytnuta dodatečná možnost k zaplacení soudního poplatku podle výzvy soudu, zůstali však pasivní a soudní poplatek ve stanovené lhůtě neuhradili. K těmto námitkám dovolatelů lze pro úplnost poukázat též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1729/2019, v němž dovolací soud uzavřel, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání odvolání. Pokud tak neučiní při podání odvolání a ani dokonce v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Nejvyšší soud přitom vycházel ze závěrů vyjádřených v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18 (shodně se Ústavní soud vyjádřil také v usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 841/19 , či ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 1074/20, a v mnoha dalších). V usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20 Ústavní soud dále doplnil, že nedbalost či technická chyba, k níž došlo na straně banky či právního zástupce účastníka nemůže být speciálním důvodem pro odklon od uvedené judikatury.
Dovolatelé napadli dovoláním i druhý a třetí výrok usnesení odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu