ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3955.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3955/2019-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CP Inkaso s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Štěpánská 317/3, proti žalovanému J. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlou Hasmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1235/32, o zaplacení 62 917,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 40/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2018, č. j. 15 Co 191/2018-254, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení ze dne 13. 7. 2018, č. j. 18 C 40/2012-210, kterým Okresní soud v Ostravě doplnil usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2018, č. j. 18 C 40/2012-158, o výrok VI., jímž byl zamítnut návrh žalovaného ze dne 9. 5. 2018 na prominutí zmeškané lhůty.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále například usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5692/2016, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. například již usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. již shora citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, či ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3085/2017).
Těmto zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolatel nedostál již z toho důvodu, že v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání, kterou spatřuje v tom, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, příslušné judikatorní závěry Nejvyššího soudu, od nichž by se měl dovolací soud v souzené věci při posuzování důvodů pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání odchýlit, nijak neoznačil. Argumentaci, která by splňovala kritéria stanovená v §237 o. s. ř., nelze přitom nalézt ani v ostatním obsahu dovolání. Navíc pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v argumentaci dovolatele neshledává žádný důvod (ani v případě řádně vymezené přípustnosti dovolání) řešit otázku omluvitelnosti důvodu pro zmeškání lhůty k podání odvolání odchylně od judikatury, na niž odvolací soud odkázal v napadeném rozhodnutí.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu