ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.709.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 709/2018-285
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně R. , se sídlem XY, registrační číslo XY, zastoupené Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalované T. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o zaplacení částky 65 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 108/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 21 Co 353/2016-213, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 21 Co 353/2016-213, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 8. 2015, č. j. 18 C 108/2013-146, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. 10. 2015, č. j. 18 C 108/2013-166, ve výrocích pod body I, VI a VII, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. 4. 2013 po žalované domáhala zaplacení částky 25 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2013 do zaplacení a částky 40 000 EUR se smluvním úrokem ve výši 6,25 % ročně z této částky od 1. 12. 2012 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení od 26. 2. 2013. Tvrdila, že na základě smlouvy o půjčce uzavřené s žalovanou písemně dne 24. 11. 2010 převedla na její účet dne 1. 12. 2010 částku 40 000 EUR a na základě smlouvy o půjčce uzavřené ústně převedla na její účet dne 9. 2. 2011 částku 25 000 EUR. Pro případ, že by tvrzení o uzavření smluv nebyla prokázána, požadovala přiznání žalovaných částek z titulu bezdůvodného obohacení.
Žalovaná v rámci své procesní obrany tvrdila, že částky byly na její účet převedeny nikoliv na základě její smlouvy s žalobkyní, nýbrž na základě dohody, kterou uzavřel její jednatel G. Ch. a pan S. L.. Šlo o soukromou akci těchto dvou osob, která neměla žádnou souvislost s účastnicemi řízení a kterou se S. L. zavázal financovat. Jmenovaní se dohodli na společném postupu s cílem zachránit společnost G., členem jejíhož představenstva byl G. Ch., a převzít ji. S. L. tvrdil G. Ch., že za účelem převedení prostředků na financování akce potřebuje účet u společnosti v České republice, u které nehrozí exekuce, a ten nabídl devizový účet žalované a zaslal dne 30. 11. 2010 S. L. údaje o čísle účtu. Předložená smlouva o půjčce je podvrh. Po převodu byly prostředky z účtu vybírány a předávány S. L. podle jeho požadavků. V době, kdy jí byla předložena smlouva o úvěru, byla již prakticky celá částka vybrána a předána. Smlouvu nepodepsala, neboť odporovala dohodě. Ponechala si částku připadající na bankovní poplatky a zbytek ve výši 625 EUR žalobkyni vrátila na její účet.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 18 C 108/2013-146, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 64 375 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 1. 3. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně částky 625 EUR a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 25 000 EUR od 1. 1. 2013 do 28. 2. 2013 a z částky 40 000 EUR od 26. 2. 2013 do 28. 2. 2013 a smluvního úroku ve výši 6,25 % ročně z částky 40 000 EUR od 1. 12. 2012 do zaplacení žalobu zamítl (výroky pod body II, III, IV a V), přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 244 679 Kč (výrok pod bodem VI) a uložil žalované uhradit České republice náklady řízení ve výši 1 995 Kč (výrok pod bodem VII); doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 10. 2015, č. j. 18 C 108/2013-166, žalobu zamítl co do zákonného úroku z prodlení z částky 625 EUR od 1. 3. 20013 do zaplacení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané z výpisu z účtu žalobkyně, že dne 1. 12. 2010 převedla na účet žalované částku 40 000 EUR a dne 9. 2. 2011 částku 25 000 EUR; v obou případech bylo v kolonce detaily transakce uvedeno „Platba úroků v sazbě 6,25 procenta na základě úvěrové smlouvy“. Dne 6. 4. 2011 převedla žalovaná na účet žalobkyně částku 625 EUR. Účet žalované byl zřízen 30. 11. 2010 (uzavřen byl dne 3. 9. 2012) a téhož dne jednatel žalované G. Ch. zaslal S. L. údaje o čísle účtu. Předloženou smlouvu o úvěru soud prvního stupně posoudil jako falzum, už proto, že je datována dnem 24. 11. 2010, avšak obsahuje číslo účtu žalované, který byl zřízen až 30. 11. 2010, a za prokázané nevzal ani uzavření ústní smlouvy. Na druhé straně nebylo prokázáno ani tvrzení žalované, že její účet byl pouze tranzitní a poukázané peněžní prostředky byly určeny pro soukromé účely pana L. a jemu také předány. Soud uvedl, že devizový účet byl účelově založen právě z důvodu převodu předmětných prostředků, což svědčí spíše o zájmu žalované získat prostředky, než že by pouze v rámci výpomoci S. L. zřizovala nový účet pro převod prostředků, které jí nepatřily. Z předložených listin zjistil, že se jednalo o převodu akcií společnosti G. na S. L., E. I. a G. Ch. nebo pouze na S. L. a G. Ch. V obou variantách by tedy jednatel žalované musel zaplatit řádově několik milionů Kč za kupní cenu. Podle soudu prvního stupně je tedy zřejmé, že na počátku roku 2011 mohl jednatel žalované potřebovat relativně vysokou částku pro tento účel.
Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že na straně žalované došlo plněním žalobkyně „bez platného právního titulu“ k bezdůvodnému obohacení; žalobkyně prokázala převod celkem 65 000 EUR „bez platného právního titulu“ na účet žalované, přičemž žalovaná neprokázala existenci jí tvrzeného právního důvodu převodu. Prokázán byl převod částky 625 EUR z účtu žalované na účet žalobkyně, jímž v této části nárok na vydání bezdůvodného obohacení zanikl. S poukazem na to, že obchodní společnosti se už z podstaty jejich existence zabývají obchodní činností, posoudil soud prvního stupně vztah žalobkyně a žalované za bezdůvodné obohacení vzniklé v rámci jejich obchodní činnosti, při posouzení námitky promlčení aplikoval ustanovení §§387 a 397 obch. zák., vyšel z toho, že výzva k zaplacení byla žalované doručena do 27. 2. 2013, a námitku promlčení posoudil jako nedůvodnou.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované, jež směřovalo proti rozhodnutí o věci samé pod bodem I a proti závislým výrokům o nákladech řízení, v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že bylo prokázáno zaslání peněžních prostředků z účtu žalobkyně na účet žalované, tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o půjčce však prokázáno nebylo, nebylo však prokázáno ani tvrzení žalované, že její účet byl pouze tranzitní a poukázané peněžní prostředky byly určeny pro soukromé účely pana L., kterému byly také předány. V reakci na odvolací námitky navázal úvahou, že nebylo-li prokázáno, že byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, a bylo-li prokázáno, že peněžní prostředky byly poukázány z účtu žalobkyně na účet žalované, nebylo již zapotřebí zkoumat, zda se jednání v restauraci Sokolovna účastnili skutečně zástupci žalobkyně.
Z toho pak odvolací soud dovodil, že finanční prostředky byly žalobkyní zaslány na účet žalované bez právního důvodu a na straně žalované tak vznikl majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, který je povinna (po odečtení částečné úhrady) žalobkyni vydat. Správným shledal i posouzení námitky promlčení podle předpisů obchodního zákoníku. Argumentoval, že oba účastníci jsou podnikatelé a účty, mezi nimiž byly peněžní prostředky převáděny, patří těmto obchodním společnostem; již to je základním předpokladem pro posouzení toho, zda se jedná o vztah mezi podnikateli a při jejich podnikatelské činnosti, a to i vzhledem k obsahu poznámek, obsažených u těchto transakcí na účtu. Kdyby se jednalo o prostředky určené fyzické osobě, byla by přinejmenším u těchto transakcí odpovídající poznámka, aby to bylo možné využít pro potřeby účtování a sestavování výkazů. To, že finanční prostředky měly sloužit pro obchodní činnost, vyplynulo především z výpovědi svědka L., ale sám jednatel žalované připustil, že prostředky měly sloužit na podporu činnosti firmy, v níž byly žalovaná, ale i žalobkyně, zainteresovány jako akcionáři. Oba účastníci jsou tedy podnikatelé a k bezdůvodnému obohacení došlo při podnikatelské činnosti. Odvolací soud dodal, že judikatura, na kterou odkazovala žalovaná, řešila poněkud odlišnou situaci; v tomto případě byly na obou stranách vztahu právnické osoby, nikoliv fyzické osoby jako podnikatelé, a stěží by tak peněžní prostředky mohly sloužit nějaké jejich nepodnikatelské aktivitě.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, namítajíc, že napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že v něm byly „projednávány otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.
V rozporu s judikaturou má být především úvaha odvolacího soudu, že není důležité, kdo s kým před zasláním peněz na účet žalované jednal a co bylo výsledkem tohoto jednání. Dovolatelka má naopak tyto skutečnosti za klíčové pro správný závěr nejen o tom, zda k plnění došlo na základě smluvního ujednání či bez právního důvodu, zda tedy vůbec jde o bezdůvodné obohacení, ale i zda jsou účastníci ve sporu věcně legitimováni, a také zda se jedná o vztah občanskoprávní či obchodněprávní, pro účely posouzení námitky promlčení. Argumentuje s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008, a ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), že v případě bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatné nebo neuzavřené smlouvy jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci tohoto právního úkonu, resp. jednající osoby, a těm tudíž přísluší i věcná legitimace ve sporu o toto obohacení, nehledě na to, zda se v důsledku neplatného nebo neuzavřeného právního úkonu obohatil i někdo jiný, a prosazuje názor, že v posuzovaném případě nešlo o bezdůvodné obohacení, protože jednající osoby (G. Ch. a S. L.) byly na zaslání peněz na účet žalované dohodnuty, a žalovaná a žalobkyně nejsou v žádném právním vztahu, žalobkyně proto nemůže po žalované cokoliv požadovat (oběma chybí věcná legitimace).
Dále dovolatelka cituje závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1725/2011, a ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, a vytýká odvolacímu soudu, že posoudil vztah mezi účastníky jako obchodní, ačkoliv pro to nebyly důvody. Zdůraznila, že pro takové posouzení jsou rozhodující okolnosti, za nichž došlo k zaslání předmětné částky, tj. kdo s kým jednal a k čemu mělo toto jednání směřovat. Nebylo přitom prokázáno, že by účastnice mezi sebou o zaslání peněz jednaly, a nebyl prokázán ani žádný vztah k podnikání žalované, která již po řadu let žádnou podnikatelskou činnost neprovozovala. Poukazuje na to, že peníze opravdu měly být použity pro obnovení obchodní činnosti společnosti G., akcionáři však byli G. Ch. a S. L., nikoliv žalobkyně a žalovaná; ty neměli s touto společností nic společného. Argumentaci poznámkou o úvěru u bankovních transakcí dovolatelka zpochybňuje poukazem na to, že poznámky neodpovídaly skutečnosti (smlouva o úvěru mezi účastnicemi uzavřena nebyla) a byly uvedeny jednostranně zasilatelem peněz, aby transakce nebyla podezřelá bance. Tvrdí, že kvůli požadavku banky se po zaslání peněz měla smlouva o úvěru uzavírat a teprve v tomto okamžiku se rozhodovalo, kdo s kým by měl smlouvu uzavřít.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 64 375 EUR se zákonným úrokem z prodlení se zamítá, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Argumentuje mimo jiné, že pokud by žalovaná chtěla tvrdit, že za ni její jednatel nejednal, musela by to prokázat, což se nestalo. Za podstatné v otázce věcné legitimace považuje, že poskytla peněžní prostředky, a to žalované, za kterou jednal její jednatel. K povaze právního vztahu mezi účastnicemi argumentuje, že žalované se nepodařilo vyvrátit, že jednala jako podnikatel, ač ji v tomto směru tížilo břemeno důkazní, že žalovaná si jako podnikatel nemohla ze své podstaty obstarat prostředky pro své osobní potřeby a že se musí přihlédnout k tomu, „jakého dojmu žalovaná působila na druhou stranu“.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda závazkový vztah mezi účastnicemi, který posoudil jako vztah z bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, podléhá režimu obchodního zákoníku, skutečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), tato (tj. třetí) část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Nejvyšší soud nejen v dovolatelkou označeném rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1224/2005, ale v celé řadě svých dalších rozhodnutí zdůrazňuje, že z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že aby je bylo možno na závazkový vztah aplikovat, musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru účastníků a jejich činnosti (srov. např. rozsudky ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, či ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015). V rozsudku sp. zn. 32 Odo 1196/2003 a shodně v rozsudku ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009, a v usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3711/2010, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že závazkovými vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, se rozumějí nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Ze slova „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání, ale i o závazky, které s podnikáním souvisejí, tedy které vznikají ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají.
V rozsudku ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2008, pod číslem 44, Nejvyšší soud řešil právní režim vztahu mezi dvěma obchodními společnostmi a dovodil (s odkazem na dílo Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2005, str. 986-987), že i v takovém případě musí být splněna podmínka, že jde o vztahy týkající se podnikání. Vysvětlil, že i podnikatel si může opatřovat věci nebo služby pro svou osobní potřebu, respektive pro jinou než podnikatelskou činnost, a pak nejde o vztah, jenž má obchodní charakter, a není důvod, aby pro něj platila speciální úprava. Na základě toho shledal nesprávným závěr odvolacího soudu, podle něhož není rozhodné, zda smlouva o půjčce vybočovala z rámce podnikatelské činnosti smluvních stran, a významné je naopak jen to, že jde o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli.
V rozsudku ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010, Nejvyšší soud shledal chybným právní názor, že je na účastníku řízení, který tvrdí, že smlouvu neuzavřel jako podnikatel, aby to prokázal. Vysvětlil, že základem soukromoprávní úpravy společenských vztahů je občanský zákoník; obchodní zákoník je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru zvláštního předpisu ku předpisu obecnému (§1 odst. 2 větu druhá obch. zák.). Aby byl namísto obecného předpisu aplikován předpis speciální, musí být zjištěny ty skutečnosti, jimiž je podle hmotného práva aplikace zvláštního předpisu podmíněna. Nezdaří-li se takové skutečnosti zjistit, je třeba věc posoudit podle předpisu obecného (resp. obecnějšího). Má-li proto být závazkový vztah podroben režimu obchodního zákoníku, musí být spolehlivě prokázány skutečnosti opodstatňující závěr, že je naplněn některý z předpokladů stanovených v §261 odst. 1 až odst. 4 obch. zák. Jestliže se je prokázat nezdaří, nelze závěr o podrobení posuzovaného závazkového vztahu ustanovením obchodního zákoníku učinit a vztah je třeba posoudit toliko podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, případně jiného předpisu upravujícího občanskoprávní vztahy.
Ve zde souzené věci vycházel odvolací soud ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně; v situaci, kdy sám dokazování neprováděl, ani nemohl postupovat jinak. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení §213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (§213 odst. 2 o. s. ř.). To platí ve světle ustálené rozhodovací praxe v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1981/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Součástí skutkového stavu věci jsou přitom nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené, i na ně se tudíž vztahují pravidla upravená v ustanovení §213 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011).
Soud prvního stupně rozhodoval ve stavu důkazní nouze; ke skutečným aktérům převodu peněžních prostředků a k jeho právnímu důvodu nebylo prokázáno ani tvrzení žalobkyně, ani tvrzení žalované. Z pohledu shora popsaných pravidel pro určení příslušného hmotně právního režimu je však rozhodné, že ačkoliv žalovaná neprokázala své tvrzení, že bankovní účty obou účastnic byly toliko využity (či spíše zneužity) pro převod peněz mezi dvěma fyzickými osobami, nebylo její tvrzení ani vyvráceno. Soudy nižších stupňů přitom zjevně nebyly toho názoru, že i v případě takového excesu by byla dána souvislost převodu s podnikáním žalobkyně a žalované. Pak ovšem zjištění, že prostředky byly převedeny z účtu žalobkyně na účet žalované, není samo o sobě postačujícím základem pro závěr, že k převodu došlo při jejich podnikatelské činnosti. Jestliže se v řízení nepodařilo zjistit, za jakým účelem byly peněžní prostředky převedeny (co bylo vlastně dohodnuto a kým), tak nelze zároveň uzavřít, že při jejich převodu bylo zřejmé, že se převod týká jejich podnikatelské činnosti. Zejména když žalovaná tvrdí, že se jejich podnikatelské činnosti netýkal, a její tvrzení nebylo vyvráceno. Jestliže nebyly spolehlivě prokázány skutečnosti opodstatňující závěr, že je naplněn předpoklad stanovený v §261 odst. 1 obch. zák., pak nebylo lze – v intencích shora citovaných judikatorních závěrů - posuzovaný závazkový vztah posoudit podle obchodního zákoníku, nýbrž jej posoudit podle předpisu obecného, tj. podle zákoníku občanského.
V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nejsou ani související úvahy odvolacího soudu, v prvé řadě argument, že u právnických osob – podnikatelů ani nepřicházejí jiné než podnikatelské aktivity v úvahu, z čehož by pak ovšem nutně vyplývalo, že každý vztah mezi takovými osobami by byl bez dalšího vztahem obchodním. Citované judikatorní závěry přitom stanoví vazbu posuzovaného závazkového vztahu na podnikatelskou činnost jeho účastníků jako jeden z předpokladů pro jeho podřízení režimu obchodního zákoníku obecně ke všem podnikatelům, nejen vůči fyzickým osobám, a ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1224/2005 výslovně zdůraznil, že takto formulované pravidlo se týká i obchodních společností, neboť ani u nich nelze vyloučit, že si mohou opatřovat věci nebo služby pro jinou než podnikatelskou činnost.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ve zde souzené věci nemohl přehlédnout, že odvolací soud čerpal podklad pro závěr, že finanční prostředky měly sloužit pro obchodní činnost, z výpovědi svědka S. L., zachycené v protokolu o jednání před soudem prvního stupně, aniž důkaz jeho výslechem zopakoval. Jde o porušení závazných pravidel pro provádění a hodnocení důkazů (srov. shora citovaný §213 odst. 2 o. s. ř.), jímž bylo zároveň porušeno ústavně zaručené právo dovolatelky na spravedlivý proces, a závěru jeho pomocí dovozenému nelze přiznat relevanci. Ostatně výpovědi tohoto svědka o tom, že mezi účastnicemi došlo k sjednání smlouvy o půjčce (resp. o úvěru), soud prvního stupně neuvěřil. Jestliže se odvolací soud s tímto hodnocením ztotožnil, pak není zřejmé, jak mohl zároveň z výpovědi téhož svědka usoudit na obchodní charakter sjednané transakce, neznámo jaké. Pro obchodní činnost měly ostatně peněžní prostředky sloužit též ve skutkové verzi žalované. Jednatel žalované pak oproti argumentaci odvolacího soudu netvrdil, že akcionářem společnosti G., na podporu jejíž činnosti měly převedené prostředky sloužit, byla žalovaná (a též žalobkyně), nýbrž vypověděl, že akcionářem byl on (popř. prostřednictvím společnosti G., to není zcela jasné), a původně též S. L. (zřejmě prostřednictví společnosti G.). Taková výpověď by sice mohla umožnit závěr o obchodním charakteru transakce, ale nikoliv mezi žalobkyní a žalovanou. Jako podklad pro úvahy o možné povaze posuzovaného závazkového vztahu má tedy přesně opačný význam, než který mu přisuzuje odvolací soud.
Dovolatelce lze přisvědčit též v tom, že lze jen stěží dovozovat závěry o povaze vztahu mezi účastnicemi z poznámky o úvěrové smlouvě na výpisu z účtu žalobkyně, jestliže žalobkyní předložená smlouva o úvěru byla posouzena jako zjevné falzum a uzavření jakékoliv úvěrové smlouvy nebylo prokázáno.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud z praktických důvodů za vhodné přičinit poznámku, která se vztahuje spíše k otázce věcné legitimace. Soud prvního stupně vyjádřil názor, že založení účtu právě pro účel převodu předmětných prostředků svědčí spíše o zájmu žalované získat prostředky, ačkoliv zjistil, že se jednalo o převodu akcií společnosti G. na S. L., E. I. a G. Ch. nebo pouze na S. L. a G. Ch., a konstatoval, že na počátku roku 2011 mohl jednatel žalované potřebovat relativně vysokou částku pro tento účel. Soud prvního stupně tu usuzuje na zájem žalované obchodní společnosti ze skutkových zjištění o soukromých aktivitách jejího jednatele a z úvahy o jeho soukromých finančních potřebách; jde tu o zřejmé pochybení v logice.
Právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu při řešení otázky právního režimu, jímž se řídí promlčení uplatněného práva, je tudíž nesprávné a dovolání je tak nejen přípustné, ale i důvodné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
V pořadí první z dovolatelkou formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá. Především odvolací soud nevyslovil názor, který mu dovolatelka přisuzuje, totiž že není důležité, kdo s kým před zasláním peněz na účet žalované jednal a co bylo výsledkem tohoto jednání. Argumentoval, že nebylo-li prokázáno, že byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, a bylo-li prokázáno, že peněžní prostředky byly poukázány z účtu žalobkyně na účet žalované, nebylo již zapotřebí zkoumat, zda se jednání v restauraci Sokolovna účastnili skutečně zástupci žalobkyně; to rozhodně není totéž, ani z hlediska obsahového. Otázka, kterou odvolací soud neřešil (na jejímž řešení jeho rozhodnutí nezávisí), přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nejde o právní otázku v intencích §237 o. s. ř. Kromě toho soud prvního stupně ani neučinil zjištění o tom, že v restauraci Sokolovna v Praze jednali s jednatelem žalované zástupci žalobkyně. Pouze pro podporu svého závěru, že z platby částky 625 EUR nelze dovozovat uzavření ústní smlouvy o půjčce, uvedl tolik, že z výpovědi svědka L. vyplynulo, že měl být (sic!) přítomen jednání zástupců žalobkyně a jednatele žalované v uvedené restauraci, kde se účastnice měly (sic!) dohodnout na následném uzavření písemné smlouvy. Takto formulovaný argument za skutkové zjištění považovat nelze, což ostatně platí obdobně též pro vyslovený názor, že nepochybně účastníci o podmínkách poskytnutí částek spolu museli jednat. K sjednání žalovanou tvrzené transakce mezi jednatelem žalované a S. L. na uvedené schůzce pak zřejmě dojít nemělo, když sám jednatel žalované při své výpovědi takové jednání nezmínil.
Avizované otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené dovolatelka nepředložila.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v dotčených výrocích pod body I, VI a VII i jeho rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu