ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.722.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 722/2020-986
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně N. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v Praze, Myslíkova 2020/4, proti žalované TULIP, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5, Malá Strana, Újezd 596/9, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 45307661, zastoupené JUDr. Ing. Soňou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, V Háji 1153/29, o zaplacení 2 341 570 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 3/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 4 Cmo 204/2018-963, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením zamítl návrh žalobkyně (dále též jen „postupitel“), podaný v průběhu řízení o jejím odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018, č. j. 31 Cm 3/2009-870, aby na její místo do řízení jako nabyvatelka práva vstoupila společnost A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále též jen „nabyvatelka“ nebo „postupník“). Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2019, č. j. 32 Cdo 2868/2019-952, zrušil jeho předchozí vyhovující usnesení ze dne 11. 6. 2019, č. j. 4 Cmo 204/2018-937, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Odvolací soud tak podle odůvodnění rozhodnutí nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně ve vyjádření, jímž reagovala na zrušení jeho posledního usnesení Nejvyšším soudem a v němž poukázala na své faktické ukončení činnosti k 31. 12. 2018 s předpokladem vstupu do likvidace a na její faktické převzetí postupníkem, na dodatečné napravení absence založení účetních závěrek postupníka a jeho výkazů zisků a ztrát za roky 2017 a 2018 do sbírky listin a na obvyklost sjednané odměny za postoupení pohledávky (s ohledem na pokročilou a nepříznivou fázi řízení) ve zcela obvyklých tržních relacích (20 % - 30 %).
Odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ve zrušujícím usnesení a z jeho ustálené soudní judikatury vztahující se k řízení o procesním nástupnictví podle §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), shledal důvody pro mimořádné zamítnutí procesního návrhu žalobkyně podle §2 o. s. ř. pro možné zneužití procesního práva na úkor jiných osob, resp. podle jeho vyjádření tyto důvody převažují. V odůvodnění rozhodnutí poukázal zejména na personální propojenost postupitele i postupníka prostřednictvím paní S. B., která je jednatelkou i 100% společníkem jak v osobě postupitele, tak i postupníka. Obě osoby jsou tedy ovládané stejnou osobou a tvoří koncern. Již tato skutečnost koncernového propojení postupitele a postupníka, vznik postupníka až v průběhu vedeného soudního řízení (konkrétně dne 13. 5. 2016) a výše jeho základního kapitálu 12 000 Kč vzbuzují podle odvolacího soudu důvodné podezření, že návrh žalobkyně na procesní nástupnictví lze kvalifikovat jako zneužití práva ve smyslu §2 o. s. ř. Tuto obavu má dále za zvýrazněnou hospodářskými výsledky postupníka, které jsou zřejmé z jeho účetních závěrek a výkazů zisků a ztrát, založených ve Sbírce listin. Zatímco v posledním účetním období roku 2018 postupník vykázal aktiva pouze 61 tis. Kč, z čehož peněžní prostředky představují 49 tis. Kč, a dosáhl kladného hospodářského výsledku 91 tis. Kč při čistém obratu 383 tis. Kč, aktiva postupitele za stejné účetní období představují 26 508 tis. Kč, z čehož tvoří peněžní prostředky 19 623 tis. Kč, a postupitel dosáhl kladného hospodářského výsledku 9 123 tis. Kč, při čistém obratu 10 088 tis. Kč. Odvolací soud, s ohledem na předmět řízení, délku jeho vedení, množství úkonů ze strany právního zástupce žalované a jim korelující výši vzniklých nákladů, pokládá za zřejmé, že majetková základna postupníka je pro uspokojení případných majetkových nároků žalované proti žalobkyni (na náhradu vynaložených nákladů) mnohem méně příznivá v porovnání s možnostmi postupitele. Podle odvolacího soudu nelze ponechat bez povšimnutí ani dohodnutou výši úplaty za postoupení pohledávky, která se může na první pohled a bez hlubších ekonomických rozborů (zcela ovšem přesahujících rámec řízení podle §107a o. s. ř.) jevit jako účelová a mimořádně nízká. Odvolací soud uzavřel, že mimořádná aplikace §2 o. s. ř. je na posuzovaný případ namístě.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §238a o. s. ř. a rovněž tak o §237 o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že dvě předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, jimiž bylo jejímu návrhu na procesní nástupnictví vyhověno a která byla na základě dovolání žalované zrušena, odpovídala ustálené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Namítá, že Nejvyšší soud se svým posledním kasačním usnesením fakticky odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe (i Ústavního soudu) a ačkoli se po jeho vydání k věci vyjádřila, aby v něm uvedené obavy rozptýlila, odvolací soud rozhodl s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu v její neprospěch. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká, že svým rozhodnutím nedostál své povinnosti ve smyslu §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož má účastník právo důvodně očekávat stálost soudního rozhodování, příp. má právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu odchylného rozhodnutí.
Dovolatelka, citujíc právní závěry Nejvyššího soudu z jeho dosavadní rozhodovací praxe, podle nichž lze zamítnout návrh na procesní nástupnictví jen výjimečně v případě prokázání zcela zjevného zneužití práva (prostá obava, že případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, je nepostačující), nemá být obligatorně přezkoumávána finanční situace nastupujícího účastníka, atd., zastává a obhajuje názor, že v souzené věci o takový případ nejde. Namítá, že ze strany žalované jde o pouhé obavy, když s jistotou nic konkrétního neprokazuje.
Pokud Nejvyšší soud v rozporu se svou stávající judikaturou v posledním kasačním usnesení odvolacímu soudu uložil, aby přezkoumal její majetkové poměry i postupníka, došlo tak podle dovolatelky ze strany dovolacího soudu k rozdílnému řešení této procesní otázky, a odvolací soud provedl porovnání zcela nelogicky a bez vyhodnocení veškerých tvrzení, jež předložila. Jako neřešenou otázku pak dovolatelka označuje posouzení významu výše základního kapitálu postupitele a postupníka pro rozhodnutí o návrhu na procesní nástupnictví. V této souvislosti oponuje odvolacímu soudu, pokud porovnával výši základního kapitálu obou subjektů, neboť výše základního kapitálu nemá žádnou vypovídací hodnotu o aktuálních majetkových poměrech korporace a kromě toho mají oba subjekty násobně nižší základní kapitál, než jsou dosud přiznané náklady řízení.
Pokud pak odvolací soud porovnával majetkovou situaci postupitele a postupníka, založil podle dovolatelky nepochopitelně svůj závěr na výsledcích k 31. 12. 2018, ačkoli měl k dispozici výsledky aktuální (k 30. 9. 2019), aniž by vysvětlil proč či se alespoň o aktuálních výsledcích zmínil. Přitom předložené aktuální výsledky podle jejího názoru dokládají její tvrzení, že ke dni 31. 12. 2018 ukončila svou činnost a že to bude právě postupník, který v případě neúspěchu bude schopen dostát své povinnosti zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. V důsledku uvedeného opomenutí dovolatelka označuje napadené rozhodnutí za neodůvodněné a nepřezkoumatelné.
Podle dovolatelky nemá oporu v dosavadní judikatuře rovněž názor odvolacího soudu, že možnému zneužití institutu procesního nástupnictví nasvědčuje existence koncernového propojení postupitele a postupníka, totožnost osoby jednatele i společníka u obou subjektů, jestliže odvolací soud nevysvětlil, co ho k takovým úvahám vedlo, a to tím spíše, pokud ve svém předchozím rozhodnutí stejným argumentem procesní nástupnictví připustil.
Dovolatelka se rovněž kriticky vyjadřuje k úvaze odvolacího soudu o ekonomických podmínkách postoupení pohledávky. V této souvislosti mu vytýká, že bez jakéhokoli odůvodnění zcela ignoroval její návrh na provedení důkazu nabídkami na odkup pohledávek na věci nezúčastněných společností, které se tímto byznysem zabývají, čímž doložila své tvrzení, že výše sjednané odměny za postoupení pohledávky zcela odpovídala situaci na trhu. Kromě toho poukazuje na to, že ani z judikatorních závěrů Nejvyššího soudu a ani Ústavního soudu neplyne, že jedním z vodítek závěru o absenci typicky komerčního motivu postoupení je výše odměny sjednané za toto postoupení.
Obstát nemůže podle dovolatelky ani argumentace odvolacího soudu o nedávném založení postupníka, jelikož postupník byl založen cca před 3,5 roky, tedy nikoli v souvislosti s posledním rozhodnutím ve věci.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že návrhu na vstup A. do řízení vyhoví, příp. aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Na výzvu soudu se společnost A. vyjádřila tak, že se zcela ztotožňuje s dovoláním žalobkyně včetně jejího návrhu na změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, příp. na jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání se s rozhodnutím odvolacího soudu včetně jeho argumentace, na níž zamítnutí návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví postavil, zcela ztotožňuje; dovolání navrhuje odmítnout. Podle jejího názoru se odvolací soud v napadeném rozhodnutí (a ani Nejvyšší soud v posledním kasačním usnesení) od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, důvody, na nichž odvolací soud postavil zamítnutí návrhu, jsou správné, zákonné a v souladu s judikaturou. Žalovaná setrvává na svém nesouhlasu se vstupem postupníka do řízení na místo žalobkyně, když postup žalobkyně vnímá jako zneužití práva na její úkor, s pravděpodobnou snahou žalobkyně vyhnout se povinnosti nahradit jí náklady řízení. Žalovaná se vyjadřuje nesouhlasně k jednotlivým dovolacím námitkám včetně názoru žalobkyně, že by se soud odchýlil od judikatury, pokud by při rozhodování o návrhu na procesní nástupnictví posuzoval hospodářskou situaci postupníka.
Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně nesouhlasnou replikou. Pokud žalovaná argumentuje tím, že postupník nemá zaměstnance a že jeho zapsaný základní kapitál je několikanásobně nižší než dosavadní náklady řízení, platí totéž i o postupiteli. V reakci na argument žalované o dlouhodobé existenci žalobkyně na trhu, jejím normálním fungování a existenci majetku namítá, že toto platí nyní jen ohledně postupníka, neboť žalobkyně v roce 2019 ukončila činnost a je ve ztrátě. Rovněž tak opětovně poukazuje na obvyklost sjednané odměny za postoupení, k čemuž v řízení k důkazu založila nabídky společností obchodujících s pohledávkami. Proto nadále setrvává na návrhu na změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, event. na návrhu na jeho zrušení a vrácení věci k novému rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Dovolání je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, je jeho stěžejní částí polemika dovolatelky s kasačním usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2868/2019, jemuž vytýká, že se svým rozhodnutím odchýlil od své dosavadní judikatury. S tímto názorem dovolatelky nelze souhlasit, neboť dovolací soud ve svém rozhodnutí ze svých stávajících judikatorních závěrů vycházel a nijak se od nich ve svém posouzení neodchýlil. Jestliže tedy dovolatelka namítá, že dovolací soud svým předchozím rozhodnutím ve věci nedostál svým povinnostem zakotveným v §13 o. z., není tato její výtka oprávněná. Pokud se dovolatelka soustředila na kritiku rozhodnutí dovolacího soudu, patrně přehlédla, že podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž způsob vymezení dovolacího důvodu upravuje §241a odst. 3 o. s. ř. Je-li podle uvedené právní normy dovolacím důvodem toliko právní posouzení věci odvolacím soudem, a nikoli dovolacím soudem, nemůže být polemika dovolatelky s kasačním usnesením Nejvyššího soudu hodnocena jako vymezení dovolacího důvodu. Uvedená kritika dovolatelky je nevýznamná i z hlediska tvrzené přípustnosti dovolání (vedle §238a o. s. ř.) i podle §237 o. s. ř., z něhož, již s ohledem na dikci této právní normy uvozené slovy “Není-li stanoveno jinak“, dovodit přípustnost dovolání ve věci nelze.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že při posuzování návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. byly splněny podmínky pro aplikaci §2 o. s. ř.
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od judikatury Nejvyššího soudu, která vykládá §107a o. s. ř. a potažmo aplikaci §2 o. s. ř., o kterou opřel své předchozí rozhodnutí ve věci i Nejvyšší soud, neodchýlil a postupoval v souladu se závazným právním názorem, který v něm Nejvyšší soud vyslovil.
Odvolací soud nepochybil, jestliže při zohlednění okolností postoupení pohledávky, která je předmětem řízení a které popsal v odůvodnění rozhodnutí, posoudil návrh žalobkyně jako účelové zneužití procesní úpravy podle §107a o. s. ř. Nelze přisvědčit žalobkyni, pokud s odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu naznačuje, že by úvahy odvolacího soudu byly založeny na pouhé domněnce nebo prosté obavě. V řízení zjištěné skutečnosti i úředně dostupné okolnosti, z nichž odvolací soud vycházel, naopak svědčí důvodnému podezření, že se žalobkyně pohledávky za žalovanou zbavila ve snaze vyhnout se případné náhradě nákladů řízení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud k podání žalobkyně ze dne 5. 11. 2019, jímž reagovala na kasační usnesení Nejvyššího soudu ve věci, přihlédl, byť nezmínil výši obratu a zisku postupitele a postupníka k 30. 9. 2019 a dovolatelkou předložené listiny svědčící podle jejího mínění o obvyklosti výše odměny za postoupení předmětné pohledávky. Nicméně ostatní zjištěné skutečnosti (zejména ovládání postupitele i postupníka stejnou osobou, která má 100% obchodní podíl v obou společnostech, vznik postupníka až v průběhu vedeného soudního řízení a výše jeho základního kapitálu 12 000 Kč, hospodářské výsledky postupníka za rok 2018 v porovnání s hospodářskými výsledky postupitele za stejné období se závěrem, že majetková základna postupníka je v porovnání s možnostmi postupitele pro uspokojení případných majetkových nároků žalované méně příznivá, předmět řízení, délka jeho vedení, množství úkonů činěných právním zástupcem žalované a jim korelující výše vzniklých nákladů a konečně dohodnutá výše úplaty za postoupení pohledávky), které odvolací soud popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou dostatečným základem pro závěr o důvodném podezření, že k postoupení pohledávky došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení (srov. právní závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, které navazuje na jeho usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou – stejně jako i všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Odvolací soud při svém rozhodování zcela respektoval judikaturu Nejvyššího soudu (potažmo i Ústavního soudu) a řídil-li se ve svých výchozích úvahách právním názorem dovolacího soudu, nemůže Nejvyšší soud kvalifikovat jeho právní posouzení věci jako nesprávné. Na místě není ani výtka dovolatelky stran přezkoumávání finanční situace postupníka jako nastupujícího účastníka do řízení. Ani z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015, nelze dovodit, že by v rámci posouzení, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy, k přezkoumání finanční situace nastupujícího účastníka nemohlo dojít. Jestliže soud v rozhodnutí deklaroval, že součástí posouzení není obligatorní přezkoumání uvedené skutečnosti, nelze z uvedeného dovodit nic víc než to, že k přezkoumání může dojít, ale nemusí nastat povinně ve všech případech (zvolený postup bude záviset zejména na jiných konkrétních zjištěních, která budou v mnohých případech i bez přezkoumání finanční situace nastupujícího účastníka do řízení dostatečná pro možnost učinění závěru, zda jde či nejde o účelové zneužití procesní úpravy institutu procesního nástupnictví). Pokud tedy Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 512/2017, uvádí, že při posuzování, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy, je namístě přihlížet i k celkové hospodářské situaci postupníka (a stejný názor Nejvyšší soud sdílí například v usnesení ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2752/2019, na něž poukazuje ve vyjádření k dovolání žalovaná), o rozdílné rozhodování uvedené procesní otázky nejde a kritika dovolatelky ani v tomto směru není opodstatněná.
Uzavřel-li odvolací soud, že mimořádná aplikace §2 o. s. ř. je v posuzované věci namístě, je tento jeho závěr o účelovosti postoupení pohledávky v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a k naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. nedošlo. Zjištěné skutečnosti, které odvolací soud popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou totiž dostatečným základem pro jeho závěr o důvodném podezření o zneužití procesní úpravy procesního nástupnictví ze strany žalobkyně. I kdyby tedy bylo možné posoudit jako oprávněné námitky dovolatelky popsané v bodech 8. a 11. jejího dovolání, že odvolací soud nepřihlédl k jejím tvrzením a listinám, vztahujícím se k tvrzené majetkové situaci postupitele a postupníka k 30. 9. 2019 a k tvrzení o obvyklosti odměny sjednané za postoupení předmětné pohledávky, bylo by možné tato opomenutí odvolacího soudu kvalifikovat pouze jako vady řízení, které však neměly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nešlo tedy o vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 větu druhé o. s. ř.).
Dovolací soud tak neshledal žádný důvod pro odchýlení se od svého předchozího rozhodnutí a jeho závěrů ve věci.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nezdařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto jeho rozhodnutím řízení nekončí (srov. §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §243c odst. 3 větou první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu