ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1080.2020.3
sp. zn. 33 Cdo 1080/2020-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Intrum Czech, s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64 (identifikační číslo 272 21 971), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému J. B. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, o 8.411 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 108 C 23/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2019, č.j. 8 Co 301/2019-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud – mimo jiné – změnil rozsudek ze dne 17. 6. 2019, č.j. 108 C 23/2018-74, kterým Okresní soud ve Vsetíně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 8.411 Kč s 0,1% úroky denně od 10. 9. 2015 do zaplacení, tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že dohoda z 24. 2. 2014, jíž se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni dlužnou smluvní pokutu s příslušenstvím a svůj závazek uznal, je platným právním úkonem (§323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./).
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že podle smlouvy o úvěru s pojištěním klienta (EXPRES) z 3. 12. 2007 poskytla GE Money Bank, a.s., žalovanému peněžní prostředky ve výši 100.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit je ve splátkách po 2.121,14 Kč měsíčně počínaje 19. 1. 2008. V článku III bodu 7 strany sjednaly, že „banka je oprávněna požadovat po klientovi zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního sazebníku.“ Pohledávku banka postoupila žalobkyni. Dohodou o uznání dluhu z 24. 2. 2014 se žalovaný zavázal ve splátkách po 2.145 Kč měsíčně zaplatit žalobkyni 73.038,53 Kč (jistinu), 9.501,66 Kč smluvní úroky, 7% úroky z prodlení z jistiny a dlužnou smluvní pokutu. Nedílnou součástí dohody o uznání dluhu byla smluvní ujednání, „s nimiž se dlužník seznámil, což stvrzuje svým podpisem.“ Žalovaný se zavázal v případě prodlení s úhradou dluhu v dodatečném termínu zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 25.707,55 Kč a v případě prodlení s úhradou splátky o deset dnů smluvní pokutu 0,15% z dlužné částky až do úplného zaplacení (body 5.1 a 7.2 smluvních ujednání).
Námitky žalovaného, že odvolací soud porušil „povinnosti řádného hodnocení důkazů a odůvodnění rozsudku,“ že jeho právní posouzení trpí formalismem, že se ve vztahu k zásadám ochrany spotřebitele nevypořádal s důkazy, a že pominul ústavněprávní principy rovnosti, spravedlnosti, poctivosti a dobré víry, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalovaný jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o případnou existenci či neexistenci vad řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Řádné vymezení důvodu dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení, předpokládá, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o.s.ř.). Výtka, podle níž odvolací soud porušil normy určené na ochranu spotřebitele a povinnost jejich aplikace na spotřebitelský smluvní vztah, je natolik nekonkrétní, že dovolacímu soudu, jehož úkolem není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední, neumožňuje určit meze přezkumu právních závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil.
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu