ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1589.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1589/2020-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Z. Ř. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti žalované ALPHA PARTS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 869/7 (identifikační číslo osoby 246 75 377), zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 362/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, č. j. 23 Co 255/2019-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 15 C 362/2018-106, zamítl žalobu určující, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. XY o výměře 724 m 2 , pozemku p. č. XY o výměře 442 m 2 , pozemku p. č. XY o výměře 1.370 m 2 , pozemku p. č. XY o výměře 939 m 2 , pozemku p. č. XY o výměře 9.074 m 2 , pozemku p. č. XY o výměře 1.011 m 2 , pozemku p. č. XY o výměře 157 m 2 , na pozemku stojí stavba č. p. XY, stavby XY č. p. XY, postavená na pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY o výměře 250 m 2 , pozemku p. č. XY o výměre 1.610 m 2 , součástí pozemku je stavba č. p. XY, stavby č. p. XY, postavena na pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY o výměře 1.777 m 2 , pozemku p. č. XY, o výměře 75 m 2 , součástí je stavba bez č. p./č. ev., budovy bez č. p./č. ev., postavená na pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY o výměře 809 m 2 , všechny zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2019, č. j. 23 Co 255/2019-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2017 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1135/17 a IV. ÚS 1891/18, se soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy) , a na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (tj. otázky odstoupení od kupní smlouvy bez zbytečného odkladu zohledňující specifické okolnosti konkrétní věci) “. Skutečnost, že se soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, resp. že neprovedly důkazy výslechem účastníků řízení a svědků O. S., J. H., K. P. a V. V. a korespondencí mezi právními zástupci účastníků, dovolatel považuje za závažnou procesní vadu řízení. Je přesvědčen, že lhůtu pro odstoupení od kupní smlouvy posoudily nesprávně.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka odstoupení od kupní smlouvy bez zbytečného odkladu. Příkladmo lze uvést rozsudky ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, dále též usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat a jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že vždy je třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010), jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.
Z uvedeného je patrné, že pojem “bez zbytečného odkladu“ je nutné vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu, což v nyní posuzovaném případě soudy provedeným dokazováním splnily, neboť se zabývaly všemi podstatnými skutečnostmi, které byly nezbytné k prokázání, zda právním jednáním ze dne 6. 2. 2019 žalobce od kupní smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2016 účinně odstoupil.
Výtkou, že soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy k přezkoumání platnosti předmětné kupní smlouvy, ani důkazy, které měly podle jeho názoru zásadní význam pro posouzení individuálních okolností případu, resp. měly objasnit, že od kupní smlouvy odstoupil bez zbytečného odkladu, dovolatel nevystihl způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. (nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je právní posouzení věci založeno), nýbrž namítá, že právní posouzení věci je založeno na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, popř. že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Odkazy dovolatele na rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud vyjadřoval k otázce tzv. opomenutých důkazů, stejně jako odkaz na rozsudek ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, v němž Nejvyšší soud popsal, kdy jsou v souvislosti s dokazováním porušeny zásady spravedlivého procesu, jsou pak nepřiléhavé již proto, že soudy v nyní posuzovaném případě řádně vyložily, z jakých důvodů některé z žalobcem navržených důkazů neprovedly. V této souvislosti se sluší připomenout, že soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě bude možné věc právně posoudit a rozhodnout; není povinen provádět všechny navržené důkazy, je povinen pouze důkazní návrhy vypořádat. Opomenutí důkazu znamená, že ve vztahu k jeho zamítnutí není ve vlastních rozhodovacích důvodech zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V dané věci soudy obou stupňů - s odkazem na rozsudek ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2014, v němž se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyjadřoval k závaznosti soudních rozhodnutí z hlediska (pravomocného vyřešení) předběžných otázek - při rozhodování reflektovaly skutečnost, že jsou vázány právním závěrem, k němuž dospěl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 23. 4. 2019, č. j. 22 Co 73/2019-93, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 29. 6. 2016, je platná, a proto v tomto směru neprováděly žalobcem navržené důkazy.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, a argumentuje-li tím, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a protiústavní, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno; přípustnost dovolání takové námitky tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud tvrzených procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu