ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1729.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1729/2020-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) P. S. a b) P. S., bytem XY, zastoupených Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, proti žalované Y. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, o zaplacení 652.327 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 109 C 13/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2020, č. j. 11 Co 382/2019-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.600,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Richarda Koliby, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 652.327 Kč (s příslušenstvím) z titulu odpovědnosti za vady prodané věci ve formě slevy z kupní ceny nemovitosti.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 6. 8. 2019, č. j. 109 C 13/2019-32, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku 652.327 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 652.327 Kč od 12. 3. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vydání rozsudku předcházelo vydání platebního rozkazu ze dne 21. 5. 2019, č. j. 109 C 13/2019-22, proti kterému podala žalovaná prostřednictvím svého právního zástupce nezdůvodněný odpor. Usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 109 C 13/2019-29, soud prvního stupně žalované podle §114b o. s. ř. uložil, aby se do 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila ve věci samé a v případě, že uplatněný nárok neuznává, vylíčila rozhodující skutečnosti na svou obranu; zároveň ji poučil o právních následcích nevyhovění této výzvě bez vážného důvodu. Protože žalovaná na výzvu nereagovala, soud prvního stupně o věci rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 11 Co 382/2019-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro vydání usnesení ve smyslu §114b odst. 1 o. ř. Prokázání nároku na slevu z kupní ceny věci je případem skutkově náročným, navíc žalobci žalované vytkli několik vad prodané věci. Na podkladě dostatečných skutkových tvrzení uvedených v žalobě bylo možné nárok žalobců předběžně právně kvalifikovat, z čehož se podává, že nešlo o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva a ve věci bylo možné uzavřít smír. Soud žalovanou řádně poučil o následcích její procesní pasivity, usnesení bylo vydáno před prvním jednáním ve věci a doručeno bylo žalované nikoli dříve než samotná žaloba. Žalovaná se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřila, ani neoznačila vážný důvod, který jí v tom bránil; žádnou procesní obranu nevznesla ani dříve. Nastala tudíž fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a soud prvního stupně správně rozhodl rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prosazuje názor (který prokládá četnými odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), že soud neměl prostor pro výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., neboť to nevyžadovala povaha věci, ani okolnosti případu. Z toho, že se nechala zastoupit již v předžalobní fázi, že nárok žalobců opětovně odmítla, a její právní zástupce krátce po podání odporu prostudoval obsah spisu, bylo zřejmé, že je v řízení jinak aktivní a není jí lhostejný výsledek sporu. Z žalobních tvrzení se podávalo, že se bude uplatněnému nároku bránit. „ Žádným svým tvrzením tak nemohla přispět k lepší přípravě prvního jednání “; povinnost tvrzení a důkazní povinnost nesla protistrana. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podáním ze dne 15. 5. 2020 požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř., přičemž se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná napadá správnost závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jelikož povaha a okolnosti případu umožňovaly vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2).
Ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení, které v odůvodněných případech – vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu – dává soudu možnost, s výjimkou věcí tímto ustanovením vyloučených, vyzvat účastníka pod fikcí uznání nároku k písemnému vyjádření. Povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní obtížnost, která sama o sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu ani po právní stránce obtížnou – tu jsou takové skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2005).
V daném případě jde o nároky z odpovědnosti za vady koupené věci, tedy o spor, u nějž je na místě očekávat skutkovou obtížnost vyžadující součinnost obou účastnických stran. Žalovaná se (prostřednictvím podaného odporu) během řízení vymezila k žalobě pouze tak, že s ní nesouhlasí, aniž by soudu ozřejmila svůj názor na jednotlivá tvrzení žalující strany. Naproti tomu odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že obsah žaloby umožňoval právní kvalifikaci uplatněného nároku a nejednalo se o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, kdy by výzva ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. nebyla na místě. Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že povaha věci a okolnosti případu vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. nebránily a jeho závěr není v rozporu ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (včetně dovolatelkou výhradně v obecné rovině citovaných rozhodnutí ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, nález Pléna ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 230/04, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 883/15, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 454/04, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13).
Z argumentace žalované, že její aktivitu v řízení lze dovodit z toho, že její právní zástupce nahlížel do spisu a podal proti vydanému platebnímu rozkazu odpor, že nebylo nutné zjišťovat její stanovisko ve věci, neboť vyplývalo ze samotných žalobních tvrzení, a že v důsledku jejího postoje nedošlo k průtahům v řízení, je patrná snaha napravit to, že zástupce žalované - jak v dovolání připouští - přehlédl doručení výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. a její existenci zaznamenal teprve z rozsudku pro uznání; nepodporuje to však avizovanou strategii aktivní obrany v řízení.
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu mechanickou aplikaci §153a odst. 3 o. s. ř., nelze než poukázat na závěry, které Ústavní soud přijal a odůvodnil již v usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, pod číslem 175. Podle nich, byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá.
Nepřiléhavé jsou odkazy na níže označenou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou žalovaná mylně považuje za skutkově obdobnou. V rozsudku ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, Nejvyšší soud řešil situaci, kdy procesní obrana žalované strany vyplývala z listin předložených oběma účastnickými stranami a též z listin, které si opatřil soud postupem podle §129 odst. 2 o. s. ř. V rozsudku ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, se pak zabýval vhodností využití výzvy ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. v případě, kdy v žalobě obsažená skutková tvrzení neumožňovaly závěr o existenci uplatněného nároku.
Nepředložila-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu žádnou otázku, která by činila dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu