ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1837.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1837/2020-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně: K. F. , bytem XY, zastoupená Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, proti žalovaným: 1) T. T. , bytem XY, zastoupená Mgr. Martinem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, 2) G. T. , bytem XY, Ruská federace, zastoupená JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Nuselská 499/132, a 3) I. T., bytem XY, Ruská federace, zastoupený Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 181/2013, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019, č. j. 30 Co 100/2019-464, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná T. T. je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Petry Hýskové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 5 C 181/2013-358, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 5. 2019, č. j. 5 C 181/2013-421, určil, že žalobkyně je vlastnicí budovy č. p. XY na pozemku p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 113m 2 , pozemku p. č. XY o výměře 83 m 2 a pozemku p. č. XY o výměře 164 m 2 , vše v katastrálním území a obci XY, zapsané na LV č. XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1.877.693,50 Kč k rukám její právní zástupkyně, a to každý jednou třetinou.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 30 Co 100/2019-464, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do označení nemovitostí a ve výroku o nákladech řízení co do jejich vyčíslení (73.584 Kč), jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná T. T. dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „ napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve svém výroku I byla a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně nesprávně právně posoudil věc a dále z důvodu, že právní otázky mají být posouzeny jinak, než je posoudil odvolací soud“. Je přesvědčena, že napadený rozsudek odvolacího soudu neodpovídá předloženým důkazům a je tudíž nesprávný. Při podrobné rekapitulaci řízení odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl všechny jí navržené důkazy, zejména nevyslechl svědky D. M. a P. S. ke sjednanému způsobu složení finančních prostředků do advokátní úschovy. Prosazuje, že smluvní strany se ústně dohodly na jiném způsobu úhrady kupní ceny, než bylo sjednáno písemně. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 364/2018 a sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 namítá, že napadený rozsudek nemůže obstát, neboť soudy nevzaly v potaz synallagmatický charakter plnění a nevypořádaly se tudíž s celým předmětem řízení. Obě vytýkaná pochybení vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nadto je přesvědčena, že v odvolacím řízení rozhodl nepříslušný senát. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, příp. aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k novému projednání. Současně navrhla odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně poukazuje na nedostatky ve vylíčení přípustnosti dovolání s tím, že žalovaná na straně jedné namítá, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, že se jedná o otázku dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně; právní otázku však nespecifikuje, resp. nenastoluje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a neuvádí žádnou konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud podle jejího názoru odchýlit. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl. Protože sama má výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (nesouhlasí s vyčíslením náhrady nákladů), navrhuje v této části rozsudek odvolacího soudu zrušit a vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatel je povinen vymezit ke každému jednotlivému dovolacímu důvodu samostatně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Formulací, že „právní otázky mají být posouzeny jinak, než je posoudil odvolací soud“ žalovaná nevystihla ani jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., neboť nepožaduje, aby dovolací soud jím v minulosti vyřešenou konkrétní právní otázku nyní řešil jinak, nýbrž žádá, aby věc posoudil odlišně od odvolacího soudu. Spatřuje-li přípustnost svého dovolání v tom, že „ napadené rozhodnutí ve svém výroku I bylo a je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně“, neformuluje ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu žádnou konkrétní otázku hmotného práva (ostatně ani práva procesního), ani neodkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by to bylo seznatelné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17, ze dne 31. 10. 2017). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti tudíž nedostála.
Výtkou, že soudy „ nepřipustily svědectví zejména D. M. “, resp. že poté, kdy Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. 3. 2016, (znovu) nevyslechly svědka D. M. „ ve věci způsobu složení finančních prostředků “ (M. byl jako svědek vyslechnut již při jednání soudu prvního stupně dne 24. 10. 2014), dovolatelka nevystihla způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. (nenapadla žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je právní posouzení věci založeno), nýbrž namítá, že právní posouzení věci je založeno na nesprávně, popř. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, popř. že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutkový stav věci zjištěný odvolacím soudem je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. K případným vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší připomenout, že soud vede dokazování k návrhům účastníků řízení a sám na základě vlastní úvahy rozhoduje, které z nich jsou relevantní pro takové zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě bude možné věc právně posoudit a rozhodnout; není povinen provádět všechny navržené důkazy, je povinen pouze důkazní návrhy vypořádat. Opomenutí důkazu znamená, že ve vztahu k jeho zamítnutí není ve vlastních rozhodovacích důvodech zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Tak tomu v posuzované věci nebylo. Soudy obou stupňů při rozhodování reflektovaly skutečnost, že jsou vázány právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 28. 8. 2018, č. j. 33 Co 4288/2016-93, jímž předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, že žalobkyně od kupní smlouvy uzavřené dne 4. 12. 2012 platně odstoupila, neboť žalovaní ji podstatným způsobem porušili (nezaplatili řádně a včas kupní cenu), jestliže oproti ujednání smluvních stran nepoukázali kupní cenu na bankovní účet uvedený ve smlouvě, nýbrž část kupní ceny bez souhlasu prodávající (žalobkyně) předali v hotovosti schovateli D. M., který ji zpronevěřil (tato část kupní ceny se tudíž nikdy nedostala do dispozice prodávajícího - žalobkyně). Proto soudy - jak ostatně uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí - v tomto směru (znovu) neprováděly žalovanou navržené důkazy k podmínkám řádného a včasného splnění závazku.
Vytýká-li dovolatelka - s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu - soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s celým předmětem řízení, jestliže nebraly v potaz synallagmatický vztah, čímž porušily její právo na spravedlivý proces, a namítá-li, že v odvolacím řízení rozhodl o věci nepříslušný senát, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž opět namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně tzv. vadu zmatečnostní; takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud tvrzených procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu