ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3346.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3346/2020-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně CHEVASTON, s. r. o. , se sídlem v Jesenici, Jabloňová 1142 (identifikační číslo osoby 07573324), zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, proti žalované D. V. , bytem XY, zastoupené JUDr. Karolem Hutňanem, advokátem se sídlem v Mšeci, Kalivodská 390, o zaplacení 79.787,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 164/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 30 Co 52/2020-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 30 Co 52/2020-75, potvrdil rozsudek ze dne 13. 1. 2020, č. j. 4 C 164/2019-32, jímž Okresní soud v Rakovníku uložil žalované zaplatit žalobkyni 79.787,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno , a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Vždy musí jít o otázku, na níž byl výrok rozhodnutí z hlediska právního posouzení skutečně založen.
I když žalovaná výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, z jeho obsahu se podává, že odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že se k žalobě nevyjádřila bez „vážného důvodu“ ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Prosazuje, že v možnosti vyjádřit se v soudem určené lhůtě (do 7. 11. 2019) jí bránil vážný důvod, a to hospitalizace a následná rehabilitace manžela, a že vážný důvod měl i její právní zástupce, jehož přítelkyně trpěla zhoubnou nemocí. Nenastala tudíž fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a nemělo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Platebním rozkazem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 4 C 164/2019-21 soud žalovanou v souladu s ustanovením §114b o. s. ř. vyzval, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s platebním rozkazem; současně žalovanou poučil o následcích neuposlechnutí výzvy. Dne 7. 10. 2019 učinila žalovaná podání, v němž soudu pouze sdělila, že proti platebnímu rozkazu podává odpor a že písemné vyjádření ve věci samé „ budou soudu podané cestou právního zástupce “, kterému udělila plnou moc již 24. 9. 2019. Posledním dnem k podání odporu byl 8. 10. 2019, třicetidenní lhůta k podání vyjádření žalované uplynula 7. 11. 2019.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání, avšak k takovému postupu v projednávané věci nedošlo.
Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to především v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil, zvláště v případě, kdy byl zastoupen advokátem. V případě, že za řízení nastala ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
V projednávané věci soudy správně vyhodnotily, že nečinnost žalované (neboli marné uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle ustanovení §114b o. s. ř. pro její vyjádření k žalobě) měla za následek, že dnem 8. 11. 2019 nastala fikce, že žalovaná nárok, který byl proti ní uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodl (musel rozhodnout) v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť účinky této fikce, jestliže nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovanou ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dovolatelka, že jí ve vyjádření k žalobě bránil vážný důvod, který shledává v hospitalizaci a následné rehabilitaci manžela, věku a zdravotním stavu, pak nelze pominout, že v době výzvy již byla zastoupena advokátem, který měl podat vyjádření, jež by uznání nároku žalobkyně nebo fikci takového uznání vyloučilo. Skutečnost, že advokát řádně zájmy žalované nechránil, nelze při zkoumání podmínek pro vydání rozsudku pro uznání zohlednit. Tvrzení, že samotnému právnímu zástupci žalované bránil v podání vyjádření k žalobě vážný důvod, konkrétně nemoc jeho přítelkyně, není případná. Vážná nemoc jiné osoby mohla právnímu zástupci žalované sice zabránit, aby včas vypracoval (časově náročné) vyjádření k žalobě, avšak nebyla způsobilá znemožnit mu, aby v určené lhůtě soudu vážný důvod alespoň sdělil. Námitka dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5875/2016, není proto důvodná; odvolací soud naopak v intencích těchto závěrů danou věc posoudil.
Žalované lze přisvědčit, že údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Vyžaduje-li zákon, aby bylo z žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá, jde o požadavek obsahový. Takový požadavek žalobce splní, jestliže z žaloby jako celku zřetelně a nepochybně vyplývá, čeho se domáhá. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod číslem 152).
V souzené věci se žalobkyně návrhem na vydání platebního rozkazu po žalované domáhala zaplacení 79.787,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím. Jí formulovaný žalobní petit je přesný, určitý i srozumitelný (požadovaná částka je v něm řádně specifikována), přičemž důvod žádané částky vyplývá ze skutečností, které jsou v návrhu uvedeny (žalovaná částka představuje nedoplatek sjednané ceny díla, které žalobkyně provedla a žalovaná dne 16. 5. 2019 bez výhrad převzala); mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem není logický rozpor. Za logický rozpor - a tudíž za vadu žaloby - nelze považovat to, že žalobkyně při vylíčení skutkových okolností v jednom případě zaměnila výraz „žalobce a žalovaný“ (odstavec II. bod 2 návrhu), neboť z celého textu se jasně podává, že žalobkyně vystupovala jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel. Závazek převzít dílo vyplývá ze zákona a přísluší objednateli, tedy žalované. Zmíněnou záměnu v označení účastníků řízení lze pokládat jen za písařskou chybu, která jako taková byla adresátem písemnosti (soudem) rozpoznatelná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 29 Odo 742/2006).
Ve vztahu k části argumentace, že v daném případě „skutkový základ nebyl způsobilý pro vydání platebního rozkazu“, řádným způsobem nevymezila přípustnost dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť z dovolání se nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Zmiňuje-li žalovaná v této souvislosti rozhodnutí ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce předání a převzetí díla, jde o odkaz nepřiléhavý, neboť odvolací soud se takovou otázkou, s ohledem na fikci uznání žalobou uplatněného nároku, vůbec nezabýval.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu